V zajetí moci /Taekook

Přání

Chtěl jsem si trochu provětrat hlavu a tak jsem se rozhodl se trochu proletět kolem školy. Dnes je jeden z posledních teplých dní, pokud ne úplně poslední a já chtěl tuto šanci využít.

Rychle jsem si zašel pro koště, tepleji se oblékl, přeci jen slunce svítilo, ale pořád byl už vcelku chladnější vánek a nemínil jsem onemocnět.

Vyletěl jsem nad školu mezi mraky a užíval si pohled na panoramata, které byli z každé strany školy. Měl jsem pocit, že veškeré problémy jsem zanechal tam dole a tady jsem svobodný.

Nemusel jsem myslet na to jak Zmijozel zaútočí, nemusel jsem myslet na to, že je Yoongi raněný, nemusel jsem myslet na Jimina, který se kvůli tomu očividně trápí, ale pořád jsem musel myslet na toho nádherného černovláska ze zmijozelu, který mi pomotal hlavu.

Je možné aby mě měl také rád nebo je to jen jednostranné? Nedávno jsem mluvil s Namjoonem a říkal mi, že mám na Taehyunga neuvěřitelný vliv. Nikdy předtím se prý s nikým z jiné koleje nebavil. Vlastně se prý kromě svého týmu na famfrpál nebavil nikdy s nikým.

Proč vlastně já? Honilo se mi hlavou. Vím, že naše komunikace nebyli nikdy moc dobré, ale i tak. Ten den co mi slíbil, že se bude ke mě chovat jako kamarád, se v něm nejspíše něco změnilo. Nemyslím si, že to je jen mojí zásluhou. Hodně tomu napomohli i Hwasa a Jackson.

Pořád si myslím, že naděje smířit celou školu, je jistým způsobem reálná. No musím uznat, že ze začátku co jsem sem přišel, jsem byl opravdu naivní dítě, ale i tak jak už jsem stihl pochopit by to nemuselo být úplně nereálné. Taehyung dělá krůčky malé, ale dělá.

Z mého přemýšlení mě vytrhla nějaká černá tečka na obloze, která se dost rychle pohybovala. Co je to? Zvědavost mi nedala a rychle jsem se za tím rozletěl.

Byl jsem už dost blízko abych poznal, že se jedná o někoho na koštěti. Nejspíše nejsem jediný, kdo se rozhodl, si při tak krásném dni proletět. Letěl opravdu rychle, ale nejspíše vůbec nevěděl, že ho následuji.

Dostal jsem se o kus blíže, zrovna jsme letěli nad zapovězeným lesem. Poznal jsem, že dotyčný má černé vlasy, ale pořád byl dost daleko. Najednou však prudce zastavil a ohlédnul se na mě.

Já jsem tedy začal také hned brzdit, přeci jen v takové rychlosti zastavit není sranda. Povedlo se mi to, ale teď jsem k dotyčnému měl jen zhruba deset metrů. Konečně jsem poznal kdo to je a srdce mi vynechalo jeden úder.

"Jsi rychlí Jungkooku, ale dovol mi otázku, proč mě sleduješ?" doletěl zpět ke mě a zadíval se mi do očí. "Já.." nevěděl jsem co mu na to mám říct. "Ty?" Začal znovu, očividně chtěl odpověď, ale nevěděl jsem, co mu mám říct.

"Chceš si snad zazávodit?" Na tváři vykouzlil šibalský úsměv. "A víš, že ano." Udělal jsem totožný výraz jako on. "Dobrá, takže trasa. Ať je to zajímavé kolem Sovince, skrz obruč na hřišti a konec na hlavním nádvoří. Co ty na to?" Jeho úšklebek se ještě zvětšil.

"Beru," chci vědět, jak moc rychlí vlastně Taehyung je. Slyšel jsem, že je nejrychlejší na celé škole, ale to se teprve uvidí, teď jsem tu totiž já.

"Dobrá a co dostane vítěz?" Optal se Taehyung. "Hmmm," mě nic nenapadá. "Dobrá vítěz dostane přání. Co ty na to." Natáhl ke mě ruku. "Jedno přání." Natáhl jsem svojí také a potřásli jsme si.

"Tak teď." Oba jsme jako neřízené střeli vyrazili k Sovinci. Byl od místa startu jen asi půl kilometr, takže nám cesta zabrala necelé dvě minuty.

Taehyung měl už ze začátku náskok, ale nebyl nějak převratně velký. Opravdu je dost rychlí, trochu pochybuji, že ho zvládnu někde předehnat. No to se ještě uvidí, snad ano, já se jen tak nevzdávám.

Rychle jsme se blížili k Sovinci, až teď mi došlo, že vlastně odtud vylétají sovy. Hned co jsem byl u Sovince jsem skoro do jedné vletěl. Rychle jsem začal mezi nimi kličkovat. Taehyung také, ale on s tím nejspíše počítal. No mohlo mi to dojít, ale nedošlo.

Dále jsme se tedy vrhli k famfrpálovému hřišti, který byl z druhé strany hradu. Rovinka, zde bych ho mohl předletět. Jenže se mi to lépe říká než dělá. Jakmile jsem se krapet přiblížil, Taehyung okamžitě zrychlil a trochu zakličkoval. Sakra to nejde.

Dostali jsem se k hřišti a já uviděl obruče. No snad se nevysekám. V této rychlosti by to bylo minimálně na zlomeninu. Všemocný Namjezusi pomoz mi to zvládnout.

Taehyung proletěl, bez jakéhokoliv zaváhání obručí. Jestli to zvládl on tak já také, snažil jsem se nějak namotivovat, protože jsem se trochu začínal bát, tohle jsem ještě nikdy nezkoušel.

Svěsil jsme hlavu a přitáhl nohy více k tělu. Tak do toho. Vletěl jsem jako Taehyung do nejvyšší obruče a proletěl skrz. Když jsem si uvědomil, že obruč jsem nechal daleko za sebou, jsem se obrátil směrem k nádvoří, kde je cílová stanice.