Skrytý vinník

502 49 2
                                    

Probudila mě neuvěřitelná křeč v celém těle. "Auuuuuuuuu," zařval jsem. Celé mé tělo, jako by bylo paralyzované. Jako by do mě někdo pouštěl elektrický proud. Jen jsem se v křeči za neustálého jekotu svíjel na posteli.

"Chlapče," věděl jsem, že na mě někdo mluví, ale přes bolest, která prostupovala celým tělem jsem nic dělat nemohl. "Klid bude to dobré." Někdo mě konejšivě hladil po vlasech, ale já to přes ty bolesti jen matně vnímal. Chtěl jsem se podívat kdo to je, ale měl jsem křečovitě zavřená víčka.

Ucítil jsem bodnutí v ruce. "Za chvíli to přejde," a ono opravdu. Za nedlouho bodavá bolest začala opouštět mé tělo. Přestal jsem se klepat a opatrně otevřel své oči. Slunce zrovna začínalo zapadat za horizont.

"Lepší?" Konečně jsem zaostřil na osobu přede mnou, co mi pomohla od bolesti. "Děkuji," byl jsem slečně Ponfreyové strašně vděčný. "To nic chlapče, napij se. Tohle ti pomůže jsou v tom léčivé byliny." Vzala do ruky hrneček nejspíše s čajem.

Opatrně jsem se vyškrábal do sedu a opřel se o čelo postele. Převzal jsem si od zdravotnice horký čaj a jemně se napil. Naštěstí chutnal dobře, na rozdíl od toho co mi podala předtím.

"Poppy," na ošetřovnu vstoupil učitel lektvarů. "Severusi, doufám, že jsou to dobré správy." Došla k němu a z jeho výrazu se snažila něco vyčíst a já také. "Mrzí mě, že jsem posel špatných zpráv, ale jedná se o hadí jed."

Hadí? Jak to může být hadí jed? "Ale kde by se tu vzal jedovatý had. Musel by to udělat někdo z řad studentů." Studentů? Na mysl mě hned přišel Taehyung, ale on není něčeho takového schopen.

"Severusi máte nějaké podezření?" Znepokojeně se podívala na mě a poté hned zpět na profesora. "Někdo by mě napadal, Kim." Ne Taehyung by nic takového neudělal. Možná se chová k ostatním bezcitně, ale tohle by v životě neudělal.

Nenechám je křivě obviňovat Taehyunga, to prostě nejde. S veškerou svojí silou co ve mě zbyla jsem se vyškrábal na nohy a chtěl jsem panu profesoru, něco ne moc pěkného říci. "Ježiškote blázní, musíš zůstat v posteli. Co tě to probůh napadlo." Zdravotnice mě opět dostrkala na lůžko.

"Protijed je velice namáhavý, nevím jak dlouho zabere příprava, pokud vůbec zabere." Dokončil a já si až teď uvědomil, jak vážné to je. Je možné, že tu umřu.

"Snížím srdeční frekvenci, to mu dá víc času." Začali společně debatovat a já poslouchal každé jejich slovo. Ležel jsem na posteli hledící na strop a za nedlouho mé tělo přemohla únava, nejspíše v tom čaji bylo něco, co mě mělo uspat. Zavřel jsem tedy oči a přestal vnímat okolí.

"Jungkooku," uslyšel jsem své jméno a rozevřel jsem oči. "Jak se cítíš," u mé postele seděl Namjoon a vypadal dost starostlivě. Nechtěl jsem, aby mě takto viděl. Musí ho to nejspíše dost trápit.

"Cítím se celkem dobře," v celém těle jsem pociťoval mírné paralyzování, ale nechtěl jsme svého kamaráda znepokojovat ještě více. "Všichni si myslí, že to udělal Taehyung." Pokračoval a mě se sevřel žaludek.

"Je to pravda?" Pokračoval, ale já mu do toho hned skočil. "Není, Taehyung by mě nechtěl zabít." Alespoň to si myslím, nevím, jak jinak by se mi to mohlo stát. Třeba mi ten jed vlil do kávy včera v čajovně. Možné je nejspíše vše.

"Myslel jsem si to, za poslední dva měsíce jsem Taehyungovi začal důvěřovat a také si nemyslím, že by to udělal a i kdyby tak tobě určitě ne." Povzdechl si a pokračoval. "Jenže ředitel ho chce vyhodit ze školy. Všichni si myslí, že to byl on. No a i kdyby jsi jim řekl, že ne budou si myslet, že jsi pod nějakou kletbou."

"Oni ho chtějí vyhodit!" To přece nemohou, vždyť je nevinný. Nemohou vyloučit nevinného člověka, jen podle nějaké domněnky. Začal jsem se zvedat z lůžka, takhle to nemůžu nechat být to přece nejde.

"Jungkookie uklidni se prosím." Snažil se mě zastavit Namjoon, ale moc se mu to nedařilo. Chtěl jsem hned teď vidět Taehyunga a mluvit s ředitelem, protože on je nevinný.

V zajetí moci /TaekookWhere stories live. Discover now