V zajetí moci /Taekook

Jed

"Jak se to mohlo stát?" Uslyšel jsem hlasy. "To já nevím Minervo." Jenže nedokážu rozeznat komu patří. "Jak moc je to vážné?" Snažil jsem rozlepit svá víčka a po chvíli se mi to opravdu povedlo. "Dost."

"Jungkooku jste vzhůru. Jak se cítíte?" Zdravotnice ke mě hned doběhla. Kontrolovala mi tep a teplotu. "Jen mě trochu bolí hrudník." Opatrně jsem se posadil a hned jsem byl sražen zpět do lůžka. "Nevstávat."

"Co mi je?" Důležitá otázka, co mě opravdu zajímá. Přece jsem sebou nemohl seknout jen tak. Zdravotnice si povzdechla, bylo na ni vidět, že mi to říct nechce, ale nejspíše nemá na výběr. "Máš v těle jed, někdo tě otrávil." Cože mě? "Otrávil?" Kdo by mě asi tak chtěl otrávit.

"Odeberu ti krev a profesor Snape zjistí co to je za jed." Snažila se mě ukonejšit, jenže já pořád nechápal nebo spíš nechtěl přijmout fakt, že by mně někdo otrávil. Uznávám, že sám bych se nejspíše otrávit nemohl.

Teď mi něco došlo, Namjoon se v pátém ročníku přiotrávil tím kořenem, co jsme ho včera používali. Jak se to jen jmenovalo? "Měli jsme včera hodinu s profesorem Snapem a používali úponice." Můj hlas byl pořád dost chraplaví.

"Uvidíme, je to možnost, ale nepočítala bych s tím. Jed úponice se projeví okamžitě. To by ti do dalšího dne...." Zdravotnice mi nahmatala na ruce žílu a snažila se do ní jemně dostat jehlu, ze které pomalu po zavedení začala odkapávat krev do zkumavky.

"To musí stačit," řekla, když už byla lahvička plná červené tekutiny, mé krve. "Je načernalá." Řekla spíše pro sebe. Načernalá? Jak může být má krev načernalá? "To nebude úponice."

"Tak co?" Snažil jsem se znovu zvednout, jen moje končetiny neposlouchali a nechtěli se hnout ani o píď. Co to se mnou sakra je? "Ochrnuje ti to končetiny." Došla k závěru, když viděla můj marný pokus se zvednout.

"Volala jste mě Poppy?" Na ošetřovně se objevil učitel lektvarů. "Ano Severusi," zdravotnice k němu hned přiskočila i se skleněnou lahvičkou plnou mé krve v ruce. "Uvidíme co to je, zkusím to zjistit co možná nejdříve." Převzal si od ní lahvičku a na okamžik se podíval na mě. "Severusi prosím, co nejrychleji, nevím kolik času ten chlapec má."

Vytřeštil jsem oči. To tu jako umřu. Vždyť mi skoro nic není. Jen jsem unavený a nemůžu se hnout, nemusím hned umírat. "Klid chlapče," uviděla mé emoční rozpoložení a jemně mě pohladila po vlasech.

"Jungkooku vypij tohle," přiložila mi k ústům nějaký lektvar, co vzhledem docela připomínal čaj. "Co je to?" Znepokojeně jsem se na onu tekutinu díval. "Uspí tě to a zpomalí životní funkce, srdce ti bude tlouci pomaleji a krevní oběh se také zpomalí. Jestli se ten jed šíří a on se šíří potřebujeme čas a tohle je způsob."

Chápu. Mírně jsem otevřel ústa, aby mě mohla tu zelené cosi vlít do úst. Hned co se ta hrozná pachuť setkala s mými ústy jsem začal kašlat. Bylo to opravdu hnusné. "Vím, že to chutí strašně, ale je to nutné Jungkooku."

Netrvalo dlouho a přestal jsem kašlat, jenom tu hnusnou pachuť jsem měl pořád v ústech. Chutnalo to jako zkvašená dýňová šťáva a to je opravdu děs. Naštěstí jsem brzy pociťoval takovou únavu, že nějaký hnus v ústech mi byl jedno a já jsem ztratil vědomí.