Odpuštění

493 48 7
                                    

"Je, Jungkooku co ty tady?" Optá se Jin, který zrovna vyštrachal těch milion schodů a snaží se pořádně popadnout dech. "Už vím, jak najít komnatu nejvyšší potřeby." Odpovím. Jin byl za těch pár dní o všem informován a snažil se nám pomoci, když tu Yoongi není.

"Ahoj," odpoví Hoseok dost nejistě. Nejspíše se pořád stydí za to co udělala onehdy u tří košťat. Všem se nám tak nějak úspěšně vyhýbá. Dokonce i u famfrpálového turnaje si s Namjoonem nepodali ruce.

"Ahoj Hobi." Usmál jsem se na  nejistého hnědovláska přede mnou. Očividně se tím neskutečně trápí. Chtěl už jít směrem k profesorovy, který už připravoval hodinu. "Jine, něco bych potřeboval." Musím tam dnes. Je tu naděje, že dalších pár dní bude zataženo. už se přeci jen blíží nevratně podzim.

"Copak potřebuješ?" Hobi také zbystřil. Nečekal nejspíše, že bych potřeboval pomoc. "Jde o to, že vím, kde je ta komnata, ale vím, jen kde je dnes." Dokončím, Jin je dost chytrý na to, aby si dal dvě a dvě dohromady.

"Chceš, abych tam šel s tebou. Jasné jen řeknu profesorce, že se dnes nedostavím, přeci jen mě má ráda." Udělá neodolatelný pohled, tedy alespoň pro něj. "Jdu taky," uslyším už jistějšího Hoseoka, nejspíše chce odčinit co se stalo.

"Dobrá, víc očí víc vidí." Snadno odpouštím, je to můj dar i prokletí. "Skvěle jdeme," vrátí se Jin a společně scházíme schody dolů. Jdeme snad tisíc schodů, z nevyššího bodu na škole až na nejnižší.

Už jsme se dostali do sklepení.  Byla to opravdu dlouhá cesta a museli jsme si dát chvíli pauzu v přízemí. Necítili jsme se tu zrovna nejlépe. Všichni studenti, co zde byli, patřili výhradně do zmijozelu, protože hodiny lektvarů jsou jen v ranních hodinách, nemám nikdo důvod se zde teď zdržovat. Jediná kolej co má společenskou místnost zde. Já bych nemohl se ráno probouzet do naprosté tmy.

Procházeli jsme davy studentů, co na nás házeli pohrdavé pohledy. Taehyung. Viděl jsem kousek od sebe toho černovláska. Jeho kruhy pod očima už nebyli tak výrazné přesto tam stále byli. Měl by ještě spát.

Než jsem cokoliv stihl udělat, všiml si mě. Rovnou si to za mnou namířil s vcelku nenávistným pohledem. Až teď mi došlo, co jsem mu vlastně provedl. Jak jsme ho s Jennie uspali. Tak to je asi má smrt.

"Jungkooku," zpustil a v hlase se mu odrážela zlost. Aspoň jsem vedle sebe měl Jina s Hoseokem, snad mě ti dva před ním ochrání. "Ano?" Třeba to dopadne dobře, no a teď tu o karkulce. Tohle ani ve snu nemůže dopadnout dobře.

"Neměli jste to dělat, ale děkuji. Co tady vlastně děláte?" On se nehněvá? Děkuji všemocný Namjezusi nebudu bez hlavy. "Jdeme najít komnatu nejvyšší potřeby." Konečně jsme se pohnuli z místa.

"Jdu s vámi." Odpoví, i když jde vidět, že na tom pořád není nejlépe. Další čtyři hodiny spánku by mu určitě prospěly. "Taehyungu, běž si raději lehnout, nejsi na tom pořád dobře." Mám strach, že sebou někde sekne.

"Ne, jestli je možnost udělat pokrok v jeho zastavení chci pomoc. Nikdo další nesmí skončit jako můj bratr." Řekl rázně a já věděl, že už nemá cenu mu nic vymlouvat. Je dost paličatý.

V zajetí moci /TaekookWhere stories live. Discover now