V zajetí moci /Taekook

Láska

Další vzbuzení přišlo až ráno, paprsky pomalu pronikali na ošetřovnu a nehezky mi zářili do tváře. Opatrně jsem otevřel očí a porozhlédl se po místnosti. Do očí mě hned udeřil Taehyung, který ležel na protější posteli a pořád poklidně spal. Vypadal tak nevinně.

Chvíli jsem se na něj díval, nejspíše postřehl, že se na něj někdo dívá a své tmavé oči pootevřel. "Jungkooku," hned co si mě všiml rozespalost odešla a vymrštil se do sedu. Zvedl se a došel k mé posteli. "Jsi v pořádku, to jsem strašně rád."

Vzal mé ruce do těch svých a sklonil k nim hlavu. "Strašně jsem se bál." Vyšel z něj první vzlyk. Rozbrečel se. "Strašně jsem se bál, že umřeš. Já já..." Nedokázal doříct větu co chtěl. "Moc mi na tobě záleží Jungkookie. Opravdu strašně moc.

Jeho maska nadobro padla a přede mnou byl ten skutečný Taehyung, kterého dokázal strašně dlouho před světem schovat. "Já, já tě miluji." srce se mi skoro zastavilo. Nečekal jsem, že by řekl něco takového.

Natáhl jsem své ruce dále a objal ho kolem pasu. Taehyung udělal to samé. "Také tě miluji." Pohladil jsem ho po havraních vlasech. Netrvalo dlouhou dobu a Taehyung přestal brečet.

Dveře na ošetřovnu zavrzali. Dovnitř vtrhla Poppy Ponfreyová. "Jste vzhůru. Jungkooku jak se cítíte. Není vám zle, nebolí vás něco?" Taehyung se vzdálil a ona mě začala prohlížet.

"Zdá se, že je vše v pořádku. Máte velké štěstí. Nebýt Taehyunga jste dávno mrtví." Otočila hlavou k černovláskovy a on mírně zrudnul. To on mě zachránil.

"Co se vlastně stalo?" Vůbec nechápu, která bije. Taehyung se zhluboka nadechl a hodlal zpustit.

"Pan profesor Snape vytvořil protilátku, jenže to nebyl skutečný had, takže látka nezabrala a nebylo moc věcí na výběr. Skřínka otráví každého, kdo nemá zmijozelskou krev. No a tak jsem smíchali tvojí krev s mojí, byla to jediná možnost." Poukázal na svojí ruku, která byla obvázaná. Chce mi tím teď říct, že v mém těle je jeho krev a v mém zase ta jeho.

"No ale bylo to zbrklé a nerozvážné řešení. Mohli jste klidně na ten jed umřít oba dva." Vložila se do toho slečna Ponfreyová. "Vím, ale nic se nestalo." Snažil se zdravotnici uklidnit. "Taehyungu neměl by jsi takhle hazardovat se životem."

Naposledy nad ním protočila oči a odešla pryč. "Je mi líto Jungkooku. Chci ti říct jak moc tě miluju. Otevřel jsi mi oči. Lidé si o mě mysleli, že jsem bestie až jsem se v ní stal. Děkuji, že jsi mě vytáhl zpět na světlo."

Bylo to od něj moc krásné. Natáhl jsem k němu ruku a chytil ho za zátylek. Nebránil se a tak jsem toho využil. Spojil jsem naše rty do vášnivého polibku, který trval opravdu dlouho.

"Miluji tě Kim Taehyungu." Řekl jsem když se naše rty rozdělili.

Tak další část. Už se blížíme ke konci, jeden problém vyřešen, ale co se Zmijozelem. Ještě než to úplně ukončím, chtěli by jste no ehm... však víte, no to.