V zajetí moci /Taekook

Oběť

Ze stropu začala pomalu padat omítka. Země se otřásla a více se otřesy stupňovali. "Pryč, rychle!" Zavelel Yoongi a rozběhl se k východu ze školní budovy. My ho samozřejmě všichni hned následovali.

Už jsme tam skoro byli. Už jsme viděli venkovní záři slunce, jenže vstup zavalil masa betonu, co spadla ze stropu a zatarasila východ.

Nad našimi hlavami se vznesla vrstva prachu , kvůli které jsem si musel odkašlat. "Všichni v pořádku?" Začal zjišťovat Namjoon. "Ano," Zvolal jsem a šel jsem podle hlasu za Namjoonem, protože přes prach nešlo vidět skoro ani na krok.

"Ano my taky." Namjoona jsem našel lehce, byl ode mě jen o pár metrů vedle a Yoongi s Taehyungem jen o další dva dál.

"Tohle ještě není konec, musíme najít jiný východ, hned." Zvedal se Yoongi ze země. "Další otřesy se blíží utíkejte." Ukázal směrem k schodišti vedoucí na astronomickou věž.

Všichni jsme se tím směrem rozběhli. Otřesy se více a více stupňovali. Podlaha pod našimi nohami začínala praskat. Jestli tohle přežijeme tak už vše.

"Jungkooku!" Zařval na mě Taehyung, když pod mými nohami zmizela podlaha. Rychle mě zachytil za ruku a vytáhl na ono schodiště. "Děkuji," chodba byla celá popraskaná a propadaná níže.

"Musíme nahoru, tam snad budeme v bezpečí." Všichni už jsme s dechem byli pomalu na dně. "Rychle," Namjoon i my ostatní jsme věděli, že když teď nepůjdeme umřeme tady, ale cesta vzhůru byla namáhavá a my už energii neměli.

Otřesy podlahy byli silnější, podlaží pod námi se pořád propadala. Silné třesy nás odhazovali po stěnách a bylo namáhavé se vůbec udržet na nohou natož pokračovat vzhůru.

"Musí to jít nějak zastavit s tímhle tempem do večera bude ze školou a námi amen." Taehyung měl pravdu. Jenže jak to zastavit. Vodu jsem zavřel za dveřmi místnosti, ale s tímhle to rozhodně nepůjde. Ten ohnivý drak, ano kouzlem.

"Yoongi nějaké kouzlo, co by to dokázalo zastavit. Musí něco být, jestli je to způsobeno kouzlem, musí to jím i jít zastavit." Zařval jsem na něj, aby mě alespoň trochu slyšel, protože všude byl hluk z propadajících se pater.

Dostali jsme se až na astronomickou věž. Nikdo zde nebyl, proč by asi odpoledne sem někdo chodil, když slouží převážně k pozorování planet a souhvězdí na obloze.

"No, ale jaké kouzlo." Yoongi byl v koncích. Namjoon evidentně také a já s Taehyungem jsme na nic také nepřišli. Čas se nám pomalu krátil. Země pod našimi nohami se roztřásla. "Tak to je náš konec." Kde je tvá optimistická nálada Namjoone, chápu, že umíráme, ale ještě mrtví nejsme.

"Ano," Yoongiho očividně něco napadlo. Naděje umírá poslední. "Yoongi vytáhl svojí hůlku a zamířil jí ke schodům dolů, tedy alespoň k těm,co zůstali.
Pronesl nějaké zaklínadlo co jsem neznal. Moc to ale nezabralo, i když jistý úspěch to mělo. Země už se neotřásala.

"Yoongi víš co děláš?" Taehyung měl ve tváři zděšení. "Ano, ale raději bych nevěděl." Yoongi se spustil dolů po schodišti. "Ne," Taehyung se rozběhl za ním a my s Namjoonem hned v závěsu.

Vše se to seběhlo tak rychle. Ani jsem to skoro nepostřehnul. Yoongi to zastavil, ale za jakou cenu. Vše se vrátilo do normálu, jako by se nic nestalo, vyšlo to. Jenže Yoongi ležel na zemi bez známek života.

"Hyung," Taehyung k němu hned přiběhl. "Sakra co mi to děláš." Uvěznil jeho bezvládné tělo v objetí a očí se mu začali třpytit.  "Jdu pro pomoc." Namjoon se rozběhl pryč a já tam jen strnule stál a snažil se pobrat co se tu vlastně stalo.