V zajetí moci /Taekook

Probuzení

"Měli bychom už jít, brzy bude večerka." Řekl Jin pořád zkoumající zrcadlo co měl v ruce. Ostatní přikývli. Taehyung pořád vypadal jako hromádka neštěstí. Svého bratra má opravdu rád. Kluci odešli nahoru a já jsem následoval Taehyunga chodbou ve sklepení, která mířila ke společenské místnosti zmijozelu.

"Potřebuješ něco Jungkooku?" Zastavil se v chůzi když mu došlo, že jsem nešel nahoru jako ostatní. "Vlastně ano, všichni vidíme, jak se kvůli Yoongimu trápíš. Jestli si nechceš promluvit a svěřit se?" Usmál jsem se na ně a zkoušel jsem z jeho mimiky v obličeji něco vyčíst. Byl mými slovy zaskočen.

"To je od tebe milé, ale poradím si sám."  Odpověděl a nahodil svůj neprůstupný výraz. "Zvládneš sám?" Otázka vyzněla spíše řečnicky. Vidím, jak to posledních pár týdnů zvládal. "Ty jsi neodbytný Jungkooku," protočil nade mnou očima.

"Evidentně Hyung." Uchechtl jsem se kvůli výrazu, který nasadil. Bylo to něco mezi úsměvem a znechucením. "Takže, co říkáš na mojí pomoc?"

"Taehyungu!" Oba jsme na dotyčnou otočili hlavu. Jennie? "Copak se děje?" Taehyung mluvil klidně. Znovu měl svojí neproniknutelnou masku, z níž nejdou vyčíst žádné emoce. Jennie se těsně před námi zastavila a otřela se dlaněmi o kolena a vydýchávala svůj dlouhý běh.

"Yoongi," znovu se hluboce nadechla. "Yoongi se probral." Vyřkla a Taehyung vytřeštil oči. V další chvíli se bez jediného slova rozběhl ke schodům vzhůru. "Hyung," zavolal jsem na něj. On však nereagoval a běžel dál. Co mi zbývá, rozběhl jsem se také.

Taehyung se zastavil až u dveří od ošetřovny. Zhluboka vydechl a otevřel dveře. Nevěděl jsem jestli je to vhodné, ale následoval jsem ho dovnitř.

Uvnitř místnosti byla tma až na dvě petrolejové lampy. Jedna z nich byla u stolu s bylinkami a různými léčivy, druhá poté na nočním stolu u Yoongiho postele. "Yoongi," Taehyunguv hlas se zlomil. Rychlím krokem se rozešel k jeho posteli.

"Ahoj Taehyungie," jeho hlas byl strašně nakřáplí a chraptivý. "Jsem rád, že jsi se probral." Sedl si na stoličku a chytil Yoongiho za ruku." Byla možná i bledší než přikrývka, pod kterou ležel.

"Vyšlo to, jste na živu." Yoongi na tváři vykouzlil malí úsměv. "Ano díky tobě," Taehyungovi po tváři steklo pár slz. "Bál jsem se, ani nevíš jak." Yoongi natáhl svojí druhou ruku a jemně jí pohladil Taehyunga po vlasech.

"Jsem v pořádku, nemusíš se bát. Jak dlouho jsem byl mimo?" Optal se. "Skoro tři týdny." Odpověděl jsem na jeho otázku. "Tolik?" Yoongi byl dost překvapený. "Ano," potvrdil Taehyung, který už zahnal své slzy.

"Jungkooku co to máš v ruce," zadíval se na krabičku. "Nevím přesně," pozvedl jsem jí před sebe, aby na ní Yoongi lépe viděl. "Našli jsme jí v komnatě nejvyšší potřeby." Dodal jsem.

Yoongi se opatrně zkusil posadit. Hned jak se zvedl na lokty se s bolestným zaúpěním chytl za hlavu. "Hyung," zachytil ho Taehyung než se stihl praštit o kovový čelo lůžka. "Neměl by jsi se přemáhat." Taehyung byl strašně starostlivý, vždy je tak chladný, ale víc a víc se utvrzuji v domněnce, že je to jen maska, kterou nosí z nutnosti.

"Chceš se napít," podíval se Taehyung na stoleček vedle lůžka, kde ležela dóza s vodou. "Yoongi přikývnul na souhlas a opatrně se opřel o čelo postele. Yoongi si od Taehyunga převzal sklenici. Ruce se mu neuvěřitelně třásli. Bude ještě trvat než bude v pořádku, hlavní je teď, že je alespoň při vědomí.

"Děkuji Tae," sklenici si přiložil k ústům a jednou si loknul, hned na to se ale silně rozkašlal. Kdyby Taehyung neměl rychlé reflexi sklenice, která Yoongimu vypadla z ruky by skončila na podlaze.

"V pořádku," optal se opatrně Taehyung, když Yoongi už přestal kašlat. Nejspíše nebyl dobrý nápad mu dávat napít. Je strašně zesláblí, pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak se snaží zůstat při vědomí.

"Taehyungu pojď Yoongi se musí prospat, stejně už je nejspíše po večerce, ani Poppy už zde není." Zatáhl jsem Taehyunga za ruku, ale on se nechtěl ani hnout. Dělal, že mě vůbec neslyší. "Taetae běž, budu v pořádku." Yoongi si zpět lehnul a zavřel své temné oči.

"Jdeme," řekl jsem potichu a Taehyung se konečně zvedl ze židle. Jeho pohled však celou dobu zůstával na zesláblém bělovláskovi, který zrovna usnul.