Vzduch

446 51 2
                                    

Adrenalin mi koloval v žilách. Díval jsem se snad na všechny světové strany a snažil se najít tu malou zlatou kuličku, díky které bych mohl ukončit hru a při tomhle skoré i vyhrát. 

Nikde nebyla, vím že se dokáže zneviditelnit, ale i ta už tu poletuji dobrých deset minut. "Jungkooku pozor!" Ohlédl jsem se za hlasem  a uviděl potlouk, který byl odražen přímo na mojí hlavu. Udělal jsme rychlí pohyb a potlouku se vyhnul.

Na odrážeči zmijozelského týmu však úšklebek z tváře nezmizel. "Zkazíš veškerou legraci Hwaso." Zašklebil se na mého zachránce, čímž byla naše odrážečka a rychle letěl k Felixovi, který se právě zmocnil camrálu. 

Vše se odehrávalo strašně rychle. Ve vteřině míč už nedržel Felix, ale v rukou ho svíral zmijozelský kapitán. Yoongi je opravdu rychlí, pomyslel jsem si a ve vteřině poté, proletěl míč jednou ze tří branek. 

"Deset bodů pro zmijozel." Zakřičel komentátor přes celé hřiště. "Sakra musím najít tu zlatonku." rozhlédl jsem se tedy znovu po hřišti. Nespatřil jsem zlatonku, ale nejspíše něco jiného. Taehyung se až podezřele rychle za něčím hnal. 

Hned jsem ho tedy následoval po levém spodním okraji hřiště. Byl jsem za ním zhruba dva metry a poté jsem jí spatřil. Onu malou zlatonku, kterou Taehyung už skoro svíral v rukou. Byl od ní jen několik centimetrů. On to vážně vyhraje.

Už jsem se začal smiřovat s prohrou. Zlatonka však náhle změnila směr letu a vyletěla střemhlav vzhůru. Ani jeden z nás, tak rychle nemohl své koště zvednout vzhůru a tak jsem dostal ještě šanci.

"Dvacet bodů pro zmijozel." Uslyšel jsem a věděl, že jediná šance jak je porazit, je chytit tu malou zlatonku. "Tak do toho Jungkooku." 

Zlatonka stoupali pořád víš a víš. Už se nám s Taehyugnem úplně ztratilo hřiště pod vrstvou mraků, které zde všude byli. 

Začal mě svírat takový divný pocit, že je něco špatně, ale doufám, že je to jen pocit. Všude molem se začala tvořit mračna a nebyli skrz mraky skoro nic vidět. Netrvalo dlouho a ztratil jsme zlatonku z dohledu a nakonec i Taehyunga. 

Zastavil jsem a začal se rozhlížet. Jenže nikde nebylo vidět víc než na pár metrů. Dokonce jsem už ani neslyšel hluk z hřiště, který podle mě musel být slyšet až do školy. 

Zkusil jsme najít v těch mracích najít zlatonku nebo alespoň Taehyunga. Jaká by to byla asi ostuda, kdyby Taehyung už chytil zlatonku a já tu pořád jen bloudil. Myslím, že asi dost velká. 

Snažil jsem se vyletět víše nad mraky, abych měl lepší rozhled. Jenže ať jsem letěl sebe víš, nikde konec. Začíná se mi zdát, že vítr nějak moc sílí. Po chvíli jsme to uviděl, ono to nebylo jen zdání. Zděsil jsem se toho co jsme viděl před sebou.  

Tohle nemůže být jen náhoda. "Poslední element." Zděšeně jsem hleděl před sebe. Neměl jsem sebou hůlku a tak rychle mě žádné řešení nenapadlo. Naštěstí Taehyung měl dost dobrý nápad.

Z ničeho nic se zjevil z mraku a zakřičel na mě. "Jungkooku uleť." 



V zajetí moci /TaekookWo Geschichten leben. Entdecke jetzt