V zajetí moci /Taekook

Pravda

"Sakra Jungkooku ještě si ublížíš, měl by jsi ležet a vůbec nevstávat, natož někam chodit. Posloucháš mě!" Namjoon pořád mluvil a snažil se mě přesvědčit ať se vrátím zpět, ale mě to nezajímalo.

Mé tělo se jen tak tak udrželo na nohou. "Kde jsou?" Otočil jsem se poprvé na Namjoona a ten musel rezignovat, protože já si určitě lehnout nepůjdu. "Jsou v ředitelně," povzdechl si Namjoon a podepřel mě pod ramenem. "Alespoň tě nenechám spadnout, když už nic jiného."

Lepšího kamaráda jsem si přát nemohl. Pomalím tempem jsme se blížili k ředitelně, která naštěstí byla od ošetřovny jen kousek. S každým krokem jsem se Namjoona musel podepírat více. Myslím, že i on si toho musel všimnout. Nejednou po cestě navrhnul, že se otočíme a půjdeme zpět. Jenže mé odhodlání je větší.

Dostali jsme se až k dveřím od ředitelny. Vší silou co ve mě byla jsem zabouchal na staré dřevěné dveře. "Dále," ozvalo se vzápětí. Pustil jsem se Namjoon a otevřel dveře, nezapomínající se o ně opírat.

"Taehyung je nevinný, on mě nemohl otrávit." Řekl jsme nejvíc nahlas, jak jsme mohl. Což ve finále bylo pořád dost potichu, přes mé sípání. Všechny v místnosti má přítomnost zaskočila. Ředitel, profesorka McGonagalová, slečna Pomfreyová, profesor Snape a Taehyung, všichni se na mě dívali, jako na přízrak.

"Proboha Jungkooku," Taehyung ke mě hned přiběhl a vzal mě pod ramenem, protože nejspíše šlo vidět, že na nohou se již dlouho neudržím. "Odneste ho zpět na ošetřovnu," ukázal ředitel prstem na mě. Jenže já jsem v hlavě měl jen myšlenku na to, že Taehyunga nesmí vyhodit.

Taehyung mě vzal pod jedním ramenem a Namjoon pod druhým. "Pojď Jungkookie," Namjoon se evidentně cítil provinile, že mě sem dovolil jít. Řekl jsem, co jsem potřeboval a nechal se odtáhnout zpět na ošetřovnu. 

"Jungkookie, ty víš, že bych tě neotrávil." Pronesl Taehyung, ale nevěnoval mi ani jediný pohled. "Je mi líto, co se stalo." Byl jsem dost malátný, ale něco jsem viděl. Taehyung uronil slzu. Po chvíli jsem cítil třes jeho těla, jak se snaží zadržet vzlyky.

Dotáhli mě až na ošetřovnu a položili zpět na lůžko. Venku již byla naprostá tma a tak Namjoon zapálil petrolejovou lampu, která ležela u okna. Naštěstí z venku do místnosti pronikal svit z měsíce a hvězd, které se dnes na obloze objevili.

"Jungkooku neměl jsi vylézat z postele, můžeš si ještě více ublížit." Taehyung teď působil trochu naštvaně, ale strach o mě nedokázal skrýt. Opravdu mu na mě záleží. "Slib mi, že s té postele už nevylezeš. S hadím jedem si člověk nemůže zahrávat. Neuvědomuješ si, jak je to vážné. Klidně jsi sebou po cestě mohl seknou a co potom." Prohrábl si frustrovaně vlasy a nejspíše chtěl pokračovat. "Víš, že..." Větu ale nedokončil.

Dveře na ošetřovnu es prudce otevřeli a někdo vpadnul dovnitř. Hlasité a rychlé kroky se k nám rychle přibližovali. "Hyung?" Taehyung byl překvapený, já po chvíli také, když jsem nad sebou uviděl stát bělovláska.

"Nemáš ještě odpočívat." Začal pro změnu kárat svého bratra. "Už jsem ležel dost Taehyungu a nepřišel bych kdyby to nebylo nezbytné." Věnoval mu jeden ze svých propalovacích pohledů, které umí a Taehyung stichl.

"Yoongi co je tak důležité, že jsi zde?" Slova se ujal Namjoon a zadíval se na staršího, který vypadal, že teď vzbudil. "Tohle," pozvedl krabičku, kterou svíral v ruce. Byla to ta stejná, co v ní byla ukrytá Salazarova hůlka.

"Jungkooku, dotknul jsi se tohoto?"