Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to k...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Psal se rok 1999. V malém městečku Heřmanův Městec vzdáleném cca 10km od Chrudimi a cca 10km od Pardubic se po asfaltovém plácku proháněla parta kluků s hokejkami a tenisákem.
Já první červencový den nastoupil do svého nového zaměstnání. Dům dětí a mládeže v Heřmanově Městci byl mou volnočasovou pedagogickou štací. Kromě nejrůznějších kroužků technických a vzdělávacích jsem si naložil na bedra i jeden sportovní - HOKEJBAL.
Od té doby uteklo hodně vody. Nejen, že v Heřmanově Městci vyrostl hokejbalový klub, ale vyrostl i zde i moderní stadion s umělým povrchem, vyrostly zde oddíly mužů, žen a hlavně mládeže. Přivedl jsem bratra a ten pozvedl trénování na obrovskou úroveň nadšení a vášně. Strhl k sobě desítky dětí a jejich rodičů. A táta? První oficiální trenér kromě mne? Ten chodí fandit a nadávat na mizernou hru dodnes. A s pořádným gustem. A máma? Bez ní by nebyl žádný domácí zápas komfortní, ani celkový klubový chod myslitelný...
A já sám? Své funkcionaření jsem dovedl nejen na velení v Pardubickém kraji, či celém Východočeském regionu, ale i do nejvyšších míst celostátních. Od roku 2011 jsem navíc přijal roli muže nejvýše postaveného v hokejbalovém prostředí celé ČR. Začal jsem jezdit na kongresy mezinárodní federace a postupně budoval naší zemi pozici lídra světového hokejbalu.
A od té doby jsem žil i jeden velký sen. Vrátit do ČR světový šampionát. Povedlo se. Zítra startuje Mistrovství světa v hokejbale. V Pardubicích - městě kde sport byl vždy doma.
V loňském roce jsem však po válkách uvnitř svazu opustil post předsedy. Cíl byl jasný. Ochránit integritu svazu a ochránit MS v České republice. Bylo třeba ničitelům a agresívním lumpům, kterým nejde o hokejbal, ale o vlastní prospěch, sebrat terč, který jsem z historických důvodů představoval. Proto, aby se ochránil nejen svaz, ale i světový šampionát.
Je to moje dítě, které dnes symbolicky donosí někdo jiný. Přesto nejsem smutný. Uvnitř vím, že jsem dokázal velkou věc. A zítra před kamerami ČT sport to uvidí celé republika i zaplněná hala. Nebudu tam vidět. Přesto si svou třešničku na dortu ve funkcionaření užiju naplno. Teším se. Bude to osmnáct let, kdy jsem se vrhl do náruče hokejbalu. Věk plnoletosti. Běží mi posledních deset dní ve sportu, kterému jsem věnoval svůj život. Deset dní, kdy budu žít jako LAST VIP ;)
