365/17 - 075 - KOZLOVÁ

21 1 5
                                                  

16.BŘEZNA 2017 - KOZLOVÁ

Dnešním dnem v roce 1939 začal platit výnos vrchního velitele německé armády von Brauchitsche a od té doby jezdíme na našich silnicích vpravo

Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.

Dnešním dnem v roce 1939 začal platit výnos vrchního velitele německé armády von Brauchitsche a od té doby jezdíme na našich silnicích vpravo.

Tak tímto faktem jsem dnes chtěl oblažit další kapitolu "vodpadu". Tešil jsem se na ní, netušil jsem však, že ráno nabídne příběh, jehož prostý přepis by vždy zcela přebil jakéhokoliv von Brauchnitsche...

Vše začalo zcela nevinnou instrukcí: "Prosím tě, vezmi Andulku na ORL - máte to domluvený. Buďte tam před osmou. V osm vás vezmou do ordinace. Chodí tam hodně lidí a tak nezmeškejte svůj čas. Jo a vezměte všechny zprávy z ORL z posledních dvou let..."

Instrukcí hodně, ale celkem logické a bez potíží splnitelné.

Vyjeli jsme raději lehce po sedmé a na místě byly před třičtvrtě na osm. Už vstup do čekárny jasně potvrzoval slova z pokynů. Opravdu tam chodí hodně lidí. V místnosti o rozměrech asi 3,5 x 10 metrů sedělo po obvodě asi 40 lidí. Od brečících cca pětiletých dětí až po téměř stoleté důchodce. Kromě dětského nářku bylo v nevětrané místnosti cítit všelico, hlavně pak velká nervozita všech čekajících.

Usadili jsme se nesměle v koutě a když se před osmou hodinou otevřely dveře ordinace, předal jsem kartičku pojištěnce a opět si sedl do kouta. Za necelých pět minut se ozvalo z opětovně otevřených dveří: "KOZLOVÁ".

Jedno jediné slovo vyřčené z úst zdravotní sestry. A jak magickou moc mělo.

"To snad není možný! Přijdou poslední, jak hvězdy do šantánu a už jsou v ordinaci," zaburácel životem již notně unavený a také značně ošlehaný pán hned u dveří ordinace. Asi nějak nepostřehl, že já zůstal v čekárně. "To je bordel!" zavřískala hned naproti doajenovi místnosti korpulentní dáma. Další reakce na sebe nenechala vůbec čekat: "To jsou svině!" Malé děti neděti, zavelela k dalšímu ataku matka nedaleko ode mne.

Nejen, že atmosféra ještě více zhoustla, ale všichni neskutečně hulákali jeden na druhého. Ty nejstarší dupali a tloukli holemi o zem a malé děti se velice hlasitě rozbrečely.

Udělal jsem klasickou chybu. Snažil jsem se k nim promluvit: "Nezlobte se, ale pan doktor nás požádal, ať přijedeme na osmou, že dceru potřebuje vidět a vezme ji přesně na čas do ordinace." Dočkal jsem se téměř shodné reakce od všech, jen ty děti to neříkaly: "To si děláš prdel, ne?" Tykání je na světě. "To by moh říct každej. Čekáme tu jak trubky od sedmi a ty mi tu budeš hrnout do hlavy tyhle svoje kecy?" hřímal obtloustlý potetovaný otec stále více a více brečícího syna.

Málem mne rozesmál fakt, že onen otec seděl přímo u cedule: "O pořadí pacientů rozhoduje lékař!" Štěstí či má prozřetelnost, že jsem tento silný moment ustál. Asi bych z čekárny už nevyšel vůbec...

Ačkoliv tomu atmosféra vůbec nepřála, pokusil jsem se o poslední obhajobu: "Vážení, buďte tak hodný a neřvěte tu na mne, jak divá zvěř. Já jsem z ordinace nevolal jméno toho, kdo má jít dovnitř. Jsou tu děti, tak se trochu ovládejte...." Na běsnící dav to zapůsobilo. Brblali si už jen pod fousy. Unisono znělo z jejich úst: "MORALISTO..." I brekot dětí se ztišil.

Další minuty vyplnilo dramatické ticho. Čekalo se jen na návrat Andulky z ordinace. Netrvalo to dlouho, přesto jsme společně prožívali tyhle chvíle, jako kdyby to byla věčnost. Konečně se otevřely dveře a dcera opustila ordinaci. Podfousové brblání opět zesílilo. 

Podal jsem Andulce bundu, sám čapnul kabát a rozloučil se s publikem: "Na shledanou" Odpovědi jsem se nedočkal...

"Tak si představ, že máme přijet za dva měsíce na kontrolu," začala vyprávění o léčbě dcera. Už teď se těším, až zazní zase z úst sestřičky ono "KOZLOVÁ..."

365/17Zde žijí příběhy. Začni objevovat