Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to k...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Setkání po letech bývá vždy něčím výjimečné. Za dobu odloučení si člověk upraví vzpomínky a v podstatě si i toho druhého tak trochu idealizuje.
Jiné to bývá v okruhu příbuzných, kde tu a tam někdo z rodiny doplní vhodně zvolenou historkou povědomost o jiném členovi rodiny tak, že se vám idealizování jen těžko daří. A pokud se jedná o generační odstup, tak zbývají kolikrát i vzpomínky zkreslené. Souhra náhod pak zařídí, že se se svým předkem potkáte v připomínce tehdy, kdy to asi nejméně čekáte.
Generace "rodičů mých rodičů" je už zahalena tak trochu mlhovinou. Zemřeli, když jsem byl malý. To, co si na ně pamatuju, jsou příběhy, které vyloudí víc úsměv, než realitu našeho společné života děda/babička v. vnouček. Aby se mi v běžném dni připomněli, tak mi stačí jednoduché indicie.
Na babičku Lídu si třeba vzpomenu, když potkám bagr. Tolik jsem si jej jako dítě přál až mi koupila jeřáb, domnívaje se že to jsou úplně stejný stroje... Na dědu Františka pak při pohledu na obyčejný kastrůlek, protože tím jej s nefalšovaným zápalem praštil po hlavě můj tehdy ještě malý bratr. Babička Zdena pak je shlukem vzpomínek takovým, že se jen těžko hledá paralela a dědaJOSEF? Ten zas úplně naopak. Ten je ve vzpomínkách výjimečný. Mám po něm křestní jméno a občas, jako kdybych kopíroval jeho životní osud.
To, že tak trochu pokračuju v podobném životním tažení mi bylo možná dáno do vínku právě už od doby určení křestního jména. Mám k dědovi Josefovi zvláštní a velmi blízký vztah už od dob dětství. Poslední roky žil s námi, já chodil do základní školy a z ní tu a tam za dědou. Vím třeba moc dobře, že šnek vyklouzne z ulity, když se uvaří. A taky vím, že děda si pochvalu od mé maminky za tenhle pokus vůbec nevysloužil...
Občas si teď říkám, co by říkal na moje dospělé kroky on. Co by dělal v mé kůži on sám. Za poslední dva roky o to víc i pracovně. Podobně jako on jsem zamířil do míst nejvyšších v řízení města, podobně jako on začal zahajovat kulturní akce, podobně jako on začal vítat občánky a podobně jako on jsem začal oddávat... I fotografie moje a jeho z tehdehší doby se podobají. Možná je to náhoda, ale jisté je, že se mi děda takhle čas od času sám od sebe připomíná.
Nezapomněl na mne ani dnešní den. Už druhým měsícem řeším pracovně složitý příběh s pozemky, který má v sobě ukryto nejedno tajemství. Pomáhají mi odborníci, pomáhají mi právníci, pomáhají mi pamětníci. Shromažďujeme desítky zpráv a dokumentů. Ne každý dokument má však pro budoucí řešení význam. Nechceme ale podcenit sebemenší detail. Není to snadný příběh. Pozemky mají své kořeny u knížete Kinského, osud konfiskace, uživání státních podniků, snahy o porevoluční navrácení, opět užívání státních podniků a teď možný prodej. Historie skryje mnoho. A leccos i zahalí tajemstvím. Těžko se i posuzuje dnešní optikou. A těžko se i dohledává. Dnes však konečně nastal i trochu průlom v objevených listinách.
Zní to banálně, ale získali jsme dokument, který nám pomůže k dalšímu jednání. Skryl ho čas. Datum je na něm vyznačen rokem 1959. Mojí mamince bylo tehdy devět. Já byl ještě v nedohlednu.
Přesto mi ho po letech symbolicky poslal můj vlastní děda. Děda Josef.
Je totiž pod ním podepsán... setkání po letech je tu! A to ještě věřím, že mi i dědův dokument výrazně pomůže. Tak proč ne? Příbuzní si přeci mají pomáhat...
