Den po dni, celý rok - každý den nová kapitola, nový příběh. Třistašedesátpět dní v roce v několika větách každý den. Rok 2017 pod drobnohledem.
Možná to jsou reálné věci, možná je to fikce, ale co když se to vše opravdu takto stalo? Co když se to k...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vytahaný prořídlý bílý nátělník "po dědovi", který nesedí na propadlých ramenou, dlouhý vous ledabyle udržovaný, naopak účes pečlivě zgelovaný a na dlouhou patku "ulíznutý", k tomu hubená postava s páskem kolem kyčlí, výrazně pod pasem a ač vzezření pohublé, tak bříško spadlé, nezpevněné...
Tak toto je tzv. moderní muž, který nyní vládne jakkoli širokému či úzkému chodníku naší metropole. Ano přátelé, byl jsem dnes v Praze. A potkal jsem těchto "bratrů" desítky.
Tak nějak nevím. Moje děti by mne jistě náležitě poučily, že jsem potkal osoby zvané HIPSTER. Prý je to jejich projev duše...
Wikipedie tvrdí: "Hipster je termín označující příslušníka společenské subkultury. Jedná se o osobu ve věkovém rozpětí dvacátníků a třicátníků, která si zakládá na tom, že je nezávislá v myšlení, odívání i případné tvorbě. Často přejímá nejnovější trendy v hudbě, módě i dalších kulturních aspektech. Díky tomu je tato subkultura názorově i vzhledově konzistentní."
Napadají mne k tomu dva závěry:
1) buď komunita hipsterů už není nezávislá v myšlení, odívání atp. a jen se po sobě opičí a navzájem kopíruje nebo
2) blíží se doba, kdy budu označován já sám za jakéhosi neo-hipstera, neboť budu osobou, která bude oproti ostatním nezávislá v myšlení, odívání atp. Zkrátka já se stanu tou výjimečnou skupinou.
Uvidíme, kam se svět za pár let posune, respektive, kam posune mne - muže bez gelu, s obyčejným účesem, košilí a tuctovými kalhotami...
Celý příběh dne bych mohl zakončit úvahou na téma budoucnosti mužů. Přesto mi jej přehlušil příběh druhý, zažitý ve vlaku při návratu z hlavního města.
--
Už dav pod cedulemi na hlavním nádraží věštil, že RegioJet bude mít úspěch a zaplní vlak do posledního místa. Vše potvrdilo bliknutí čísla nástupiště, které rozpohybovalo masu lidí najednou směr perón č.3.
Ač místenky, tak vlak a každý vagón naplno vycpali všichni, kdo se snad jen kolem nádraží mihli. Ve snaze být galantním jsem pustil do dveří madam s barevnou kabelkou neurčitého věku: "No dovolte? Připadám vám stará, že půšťate do dveří?" "Promiňte, takhle blbě mne vychovali v mládí," absolvoval jsem pokus o reakci, která rozesmála všechny okolo se tlačící a čekající na vstup do vagónu. S výjimkou madam. Ta mne málem onou kabelkou skalpovala...
Netušil jsem, že mám to štěstí, že míří do společného kupé. Významně si odfrkla, když zjistila, že usedám hned vedle ní. Dělal jsem maximum proto, abych zůstal vysoce asertivní.
Kupé pro šest. Čtyři lidi s úsměvem pozorují mne, já dělám, že nic a madam odfrkuje. Parádní start vlaku z Prahy.
Ještě jsme neopustili střechu nádražní haly a už začal řinčet telefon. Skladba "Bílá orchidej" řvala na celé kupé a madam vztekle hrabala kabelkou. Klasika, telefon nešlo objevit.
"No ahoooj," konečně našla řinčící stroj a na celé kupé se jala telefonovat. "Ještě jsu v Práglu, ale stihla sem žluťáka dřív. Aj lupeny mně prohodili," tak to mám radost, blesklo mi hlavou a také jsem si všiml, že trojici lidí proti mě pomalu úsměv mizel.
"Si představ, že ňákej manekýn mňa půšťal do dveří, jak kdybych byla nad hrobem," začínali jsme být společnými svědky příběhu před několika málo minut viděnými očima této spanilé dámy. Následoval popis, jak z pera autora kriminální literatury, přerušovaný výpadky signálu, výkřiky "slyšíš ňa", opětovného volání či vyzvánění "Bílá orchidej" a na závěr pak za Kolínem zakončený vítězoslavným: "já si od těhle floutků srát na hlavu nenechám. Si představ, že si sed s náma aji do kupé."
Nevím, jak jsem se v tu chvílí tvářil já, ale spolucestující viditělně opaření kontrolovali můj obličej, zřejmě i pohledem životní funkce a čekali. Ač to bylo neskutečně náročné, vydržel jsem, má asertivita se nenechala převálcovat.
V Pardubicích jsme vystupovali všichni krom madam. Ani si nás nevšimla, opět telefonovala na celé kupé a slyšet byla jistě i o vagón vedle. Poslední, co k mému uchu dolehlo, bylo: "Ty Jani a ještě blijete?"
Spolucestující mne s úsměvem pustili do dveří. Starší pán mne pozvbudil slovy: "Jen běžte první, vy si to dnes zasloužíte, jako nikdo jiný. To byla neskutečná KRÁVA!"
Už se těším zase na další cestu do naší metropole...
