IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 18

Okolo poledne se z šatny ozvalo zvonění telefonu.

"Kluci, asi vám někdo volá!" houkla jsem na ně. Vše ztichlo a mí společníci se pozorně zaposlouchali. "Jo, to budu já!" rozběhl se Liam z ateliéru.

Několik minut jsme všichni jen neklidně přešlapovali a očekávali, s čím se náš společník vrátí. Kolem se rozhostilo ticho, jako bychom tušili nějakou jobovku.

"Tak, pánové, máme fofr," vrátil se konečně zpátky, "na odpoledne máme domluvený nějaký rozhovor v The Sun, chystají o nás speciální vydání."

"Proč o tom nic nevíme?" rozhodil Louis ruce. Zahleděla jsem se na něj. V obličeji se mu zračilo překvapení, snad i kapka naštvání. Nedivila jsem se, nedovedla jsem si představit, že by jejich život postrádal přesný harmonogram. Ačkoli jsem do jejich nasazení měla hodně daleko, nesnášela jsem nenadálé a spontánní situace, byla jsem radši, když se vše do puntíku přesně naplánovalo.

"Management nám to asi zapomněl říct," opáčil ironicky Liam. "V redakci s námi už počítají, nejsem si jistý, že máme právo je ignorovat. Přece jen, nemůžou za to. Asi není fér, aby na to dopláceli."

Opřela jsem se o železnou konstrukci a založila paže na prsou. Žádné namyšlené celebrity, kterým nezáleží na ostatních, kdepak. Skvělí lidé se srdcem na správném místě. S nimi jednou bude nějakých 5 slečen hodně šťastných.

A je to tady. Zase jsem zabrousila k takovým úvahám. No, jedno je jisté. Já v té pětici nebudu. Tedy, já jako já...

"V kolik že máme v redakci být?" zeptal se tiše Hazza, čímž mě z těch příliš bolestivých úvah vytrhl. Kluci po sobě nejistě pokukovali a zjevně nevěděli, co dělat, aby se zachovali správně.

"Ve tři."

"Tak zpátky do práce!" utnul to Fernando. "Máme toho ještě hodně. Chcete se přece zachovat jako profesionálové, ne? Tudíž žádné klábosení!"

>><<

Do dvou odpoledne jsme se nezastavili. Snímků bylo snad na tisíc, nechtěla bych být tím, kdo nakonec výsledné fotky vybere. Vše jsem s očima navrch hlavy pozorovala. Lidé si myslí, že vytvářet photoshooty je obrovská legrace a nestojí to žádnou námahu. No, opak je pravdou. Ti, co stojí před objektivem, musí prokázat pořádnou dávku trpělivosti, jelikož se vždycky najde nějaká chyba. Nejdřív špatné osvětlení, pak rozcuchaný účes jednoho z účastníků.

"Dobrá, máme hotovo!" zaznělo konečně. Fernandův hlas se ateliérem rozléhal a dozníval ještě několik sekund po ukončení věty. "Jakmile proběhnou veškeré nutné úpravy, zavolám vám a domluvíme se, co dál."

"Děkujeme moc," podali si s ním kluci ruku, "bylo to fajn."

Když se před ním vystřídali všichni chlapci, stanula jsem u něj já. K mému překvapení mě pevně objal. "Zlatíčko, my se nevidíme naposledy, viď?" mrknul na mě. "Kdykoli bys potřebovala nové snímky do bookletu, jsem k dispozici."

"Díky," přikývla jsem, "a to za vše." Tušila jsem, že toho s El už prožili hodně, tudíž mi přišlo správné povědět něco víc. "Vážím si tvé práce a všeho, co děláš."

Třeštil na mě zrak, rty nenápadně pootevřené. Skvělé, že já radši nedržela jazyk za zuby!

"P-promiň," sebrala jsem odvahu, "ale pověděla jsem snad něco nepřípustného?"

"Ne, vůbec!" odpověděl honem, ačkoli výraz ve tváři prozrazoval přesný opak. "Jen se známe dost dlouho a takhle otevřeně jsi se mnou nikdy nemluvila..."

"Vždyť jsem ti poděkovala," začala jsem improvizovat, "nebo snad ne?"

"Samozřejmě! Děkuješ mi pořád, jen nikdy to nebylo takové... já nevím, prostě je to teď jiné. Čímž se dostáváme k otázce, kterou ti chci položit od doby, cos sem s kluky přijela. Děje se něco?"

Bezděky jsem ruce sevřela v pěst. "Vše je v naprostém pořádku, proč?"

"Nech to plavat," mávl rukou a vykouzlil nucený úsměv. "Pokud říkáš, že je vše v pořádku, budu ti věřit."

Nepověděl nic tak převratného, ovšem já náhle pocítila touhu zhroutit se před ním a se vším se mu svěřit. S tou proměnou, s faktem, že nejsem Eleanor. Vykřičet, jak moc tam nechci být, jak strašně toužím po tom vrátit domů!