IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 83

"A co kdybych pro vás přijela já?" vypadlo ze mě, aniž bych si to uvědomila. Věta se ze mě vyhrnula jako voda korytem řeky během období dešťů a já ji nemohla zastavit. Brzy jsem však svých slov litovala. Co mě to jen napadlo?

Jsem úplně hloupá!

"El, já ti nevím," v telefonu zapraskalo, jak slábl signál. "Nechci, aby se ti něco stalo!"

Musela jsem být po dokončení dopisu úplně mimo, jelikož jinak bych si své další argumenty pořádně promyslela a dospěla k závěru, že by bylo lepší držet jazyk za zuby. "Vždyť už mám řidičák nějaký ten rok. Neboj, zvládnu to! Podle mě mi to i docela jde." Na konci jsem se usmívala, což Louis z mého hlasu jistě pozná.

Jenže na druhé straně hodnou chvíli panovalo zaražené ticho. Až jsem se bála, že hovor vypadl. Při takovém počasí venku bych se ani nedivila.

Nakonec ovšem nejistý hlas promluvil. "Ehm. Myslel jsem, že od složení zkoušek jsi v autě neseděla. Sám jsem se tě pokoušel několikrát přesvědčit, aby sis půjčila můj džíp. Ale tys vždycky odmítla."

Kousla jsem se do jazyka a poraženě zavrtěla sama nad sebou hlavou. Takže takhle to je. Pořád jsem se ještě nenaučila nejdřív myslet a teprve potom mluvit! "Ano, to je pravda. Ale... No, chtěla - chtěla jsem tě překvapit. Táta mi pomohl dostat se zpátky za volant." Bože, tak stupidní výmluva!

Ovšem k mému překvapení ji Louis přijal. Nebo to alespoň předstíral. "Aha... No, tak překvapení se ti opravdu povedlo. To je... skvělé. Opravdu skvělé."

Prohrábla jsem si vlasy a dlaň nechala na ztuhlé šíji. Jako by mé klouby potřebovaly promazat, všechno mě bolelo. Nesla jsem na ramenou neskutečnou tíhu, vyrovnala se pocitu nesnesitelného zoufalství.

"Tak co, souhlasíš s mou nabídkou?" snažila jsem se to zamluvit. Co nejdřív tomuto tématu uniknout. "Nevadí mi pro tebe a kluky dojet. Stejně v bytě nerada zůstávám sama." Jedna výmluva za druhou, jak trapné! S každou další vteřinou jsem se do toho zamotávala víc.

"Pokud určitě víš, že to zvládneš..." Věta zůstala otevřená, konečné rozhodnutí nechal na mně.

Usmála jsem se. "Kde máš klíčky?"

...

Sledovala jsem pokyny navigace, která se mě snažila dostat na adresu poskytnutou Louim, a dlaně se mi na volantu potily. Až po nastartování vozu mi došlo, že už nejsem v Čechách, kde se jezdí po pravé straně. Musela jsem se v jediné minutě přeorientovat na úplný opak toho, co jsem měla zažité, a snažit se ze všech sil nikomu neublížit.

To byl ale pitomý nápad!

Zabočila jsem na hlavní a zařadila se do krátké fronty čekající před semafory.

Stěrače měly spoustu práce s rozháněním těžkých dešťových kapek, které vítr hnal proti čelnímu sklu, a dokonce ani zapnuté rádio mi nedokázalo ze srdce vyhnat strach. Iracionální pocit hrůzy z něčeho neurčitého.

Konečně vozu přede mnou zhasla brzdová světla a rozjel se. Zařadila jsem tudíž jedničku a pomalu následovala jeho příkladu. Auto se s jemným trhnutím dalo do pohybu.

Kdesi hluboko uvnitř mě hlodal strach, abych s Louiho autem něco neprovedla. Nebo nedej Bože nezranila nějakého člověka. Ploužila jsem se proto hluboko pod limitem, většina aut mě při první příležitosti předjela.

Budiž jim však připsáno ke cti, že ani jeden z řidičů vztekle nezatroubil.

To by mi v Čechách tak hladce neprošlo.

Projela jsem několik semaforů, odbočila na dvou křižovatkách a zhruba po dvaceti minutách, ačkoli mi to připadalo jako věčnost, se ocitla v cíli. Tedy, alespoň podle navigace. Zarytě trvala na tom, že jsem dojela přesně tam, kam jsem chtěla.

Po několika negativních zkušenostech právě s těmito přístroji jsem jí ovšem tak úplně nevěřila. Dokud se z budovy po mé pravé straně nevyhrnulo pět známých usměvavých kluků s kapucemi staženými do čela. Teprve tehdy se mi ulevilo.

Skrz clonu hustého deště se bezradně rozhlíželi kolem, tak jsem dlouze zatroubila.

Netrvalo dlouho a místo spolujezdce zaujal Louis, jemuž z vlasů crčely proudy vody. Zbytek kluků se tak nějak poskládal vzadu, a když otevřenými dveřmi dovnitř zavanul nepříjemný chlad, oklepala jsem se jako mokrý pes.

Něco se vznášelo ve vzduchu.

"Jsi zlato," líbnul mě Lou na tvář. Měl studené rty a já sebou div netrhla. "Kdo mohl ráno tušit, že se spustí takový liják? A auto odmítne spolupracovat? Zase skvělý den, vážně."

Kluci za námi souhlasně mručeli, měli opravdu špatnou náladu. Obklopovala nás, podobná těžkému mraku, čekajícímu jen na vhodnou příležitost.

"Kde vlastně máte zbytek?" pohlédla jsem do zpětného zrcátka a vyhodila blinkr. "Nebyla s vámi ještě ochranka?"

"Snaží se něco udělat s minibusem," odpověděl se stopou únavy v hlase Hazza. "A když to nenastartuje, zbývá jedině odtahovka..."

Povzdechla jsem si a odbočila doleva, abych objela blok a dostala se zpátky na hlavní silnici. Totálně zacpanou hlavní silnici, jen tak mimochodem.

"Co se tu děje?" zamumlal zmateně Louis a trochu se předklonil. Pravda, přes čelní sklo nebylo skoro nic vidět, déšť sílil, proti oknu se valily doslova proudy vody. "Vypadá to, jako by svedli provoz do jednoho pruhu..."

Popojížděli jsme doslova krokem. Jeden metr za patnáct sekund.

Tehdy se u našeho vozu objevil uniformovaný policista. Na bundě se mu skvěly kapky vody, leskly se a stékaly dolů.

Stáhla jsem okénko a vnímala napětí, které se v teplém prostoru auta rozprostřelo. Obavy jsem zjevně nepociťovala jako jediná.

"Dobré odpoledne," obdařil mě mladý muž omluvným úsměvem. "Máme tady menší problém, cesta přes centrum je uzavřena. Naplánovali jsme objížďku, ovšem vede po ne příliš udržované vozovce, navíc se na obou stranách vinou skály. Znáte to tam?"

Nasucho jsem polkla a přikývla.

Ne, nevěděla jsem, o čem to mluví. Ale v autě plném kluků, kteří mě měli přečtenou jako otevřenou knihu, jsem něco takového přiznat nemohla.

"Dobře," přešlápl. "Radím vám, jeďte opravdu opatrně! Kámen se v takovém počasí drolí a hrozí eroze... Na každých pár metrech jsou hasičská auta, ale jistě nechcete riskovat."

"Děkujeme," vložil se do toho Louis. Já se totiž nějak neměla k odpovědi, policistovo upozornění znovu probudilo mou intuici. Kdybychom měli jinou možnost návratu, nerozhoduji se. Udělala bych cokoli, abych se objížďce vyhnula.

"El, zvládneš to?" položil mi dlaň na ruku.

"Co?" vydechla jsem, stále zírajíc na palubní desku.

"Jestli tě nemám za volantem vystřídat..."

Pohlédla jsem do jednoho z bočních zrcátek a zavrtěla hlavou. "Ne, jen bychom se zdržovali a jsem si jistá, že všichni ti za námi," mávla jsem rukou, "se těší domů."

Nikdo se mi nesnažil odporovat. Přestože z Louiho ona touha přímo sálala.

Pokývala jsem muži venku, zavřela okno a pomalu se rozjela.

* * * * * * * * * 

Krásnou (dešťovou) středu! =) Po týdnu vám přináším nový díl velkého románu, snad se do něj začtete se stejnou chutí jako doposud ♥ Opět děkuji za nádherné, naprosto odzbrojující reakce, jsou pro mě hnacím motorem. Netušíte, jak obrovskou radost mi přinášejí =) Stejně jako vaše follownutí, která bez váhání oplácím, jelikož si i tohoto projevu podpory nesmírně cením =3 LOVE YA! ♥

PS: Koláž nahoře pochází z mé dílny a vystihuje vše podstatné z povídky. S něčím ještě teprve budete mít tu čest ;o) Záměrně nepíšu, co obrázky znamenají, zde vám nechám prostor pro představivost. A btw, já mám koláž zalaminovanou v pokojíku, tak moc pro mě příběh znamená... =)