IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 76

>>>UPOZORNĚNÍ: Jste-li slabší nátury, jako já, připravte si pro jistotu kapesníky. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem u psaní tohohle dílu brečela...<<<

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

V autě panovalo ticho. Zaobírala jsem se úvahami o tom, kdo mi mohl volat a co tím vůbec sledoval. Vždyť nikdo neví o spojení mě - respektive Eleanor - s Ameliou. Vzniklo až s mým příchodem, jak je tudíž ten telefonát možný?

"Zlato," vytrhl mě Louis ze zamyšlení, "jsme tu."

Zaostřila jsem na vysokou budovu před námi, v níž se snad ve všech oknech svítilo. Měla krychlový tvar, novou fasádu a snažila se působit přívětivě. Nevím jak u ostatních, ale mě neoblafla. Přestože nám tato instituce vlastně pomáhala, já ji měla zafixovanou jako místo plné strachu a zoufalství.

"Počkám tady," promluvil po chvilce. "Asi se tam chceš jít podívat sama."

Rázně jsem zavrtěla hlavou. "Pojď se mnou, prosím. Lou, netuším, co na mě uvnitř čeká..."

Oči se mu rozzářily, rty se zkroutily v náznaku úsměvu. Pocítila jsem kolem srdce chvějící se teplo. On představoval můj stabilní bod. Bez něj bych nezvládla ani polovinu toho, čím už jsem si prošla.

Vyklouzli jsme a naše nohy se dotkly chodníku. Ačkoli nebyla zima, spíš naopak, měla jsem konečky prstů celé zkřehlé. Mohl za to strach. Strach a nejistota, jelikož jsem v nejmenším netušila, co mě za branami nemocnice čeká.

Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, kam bych se měla vydat, avšak i tentokrát se o vše postarala má intuice. Prostě mě vedla bez vlastního přičinění, proplétali jsme se studenými světlými chodbami a snažili se dostat kdovíkam. Louis kráčel mlčky za mnou, na nic se nevyptával, prostě byl ochotný mě podržet, kdybych potřebovala.

A já pociťovala stále větší vděk. Stále větší lásku.

Ocitli jsme se na jednom z oddělení, kde se starají o pacienty v tom vážnějším stavu, a mě se u recepce zmocnil tíživý pocit klaustrofobie.

Trhavě jsem se nadechla.

"Ššššt," objal mě Louis konejšivě kolem pasu. Obestřela mě jemná vůně a hlavně příjemné teplo, jeho doteky dokázaly většinu strašáků spolehlivě odehnat. Málem jsem se rozplakala při pomyšlení, že by tam se mnou nestál.

"Přejete si?" sjela nás pohledem mladá sestřička. A dle očekávání se zastavila na Louim za mými zády. Trochu pootevřela ústa v upřímném údivu, vykulila pronikavé hnědé oči a ruka jí ochabla nad formulářem, který právě vyplňovala.

"Eh, ano," protáhl se můj společník kolem a opřel se o recepci, obličej měl tudíž ve stejné úrovni jako dívka v bílém stejnokroji. Viděla jsem, jak pomalu taje. A došlo mi, co tím sleduje. "Myslíte, že byste mi mohla pomoci?"

Trochu se zarděla, ale budiž jí připsáno ke cti, že si udržela profesionalitu. "Samozřejmě. Co pro vás mohu udělat?"

Obdařil ji jedním ze série svých neodolatelných úsměvů a hlas ztlumil do dramatického šepotu. "Hledáme paní Ameliu, někdo volal k nám domů, že u vás leží."

Zakmitala dlouhými řasami. "Jste příbuzní?"

"To právě ne. Ale je to naše velmi dobrá přítelkyně. Jistě chápete, že o ni máme starost." Louis zjevně použil všechen šarm, jímž ho Bůh obdařil. A že nešetřil. Sestra se totiž plaše usmála a s pohledem sklopeným k podlaze odpověděla. "Neměla bych to dělat, ale že jste to vy... Pojďte za mnou."