Part 37

2.5K 207 10
                                    

"Ráno jsem něco našel," natáhl se po snídani ke křeslu, na němž ležela pohozená má mikina. Sáhl do její kapsy a do ruky mi vtiskl úhledně zabalenou krabičku. Hrklo ve mně. Do háje, ten náramek z růženínu... Jak jsem na něj jen mohla zapomenout? Co teď mám Louimu říct? "Povíš mi, co to je?"

Beze slova jsem balíček rozbalila a náramek vytáhla. Ihned jsem ucítila pozitivní energii, která z něj sálala. Něžně jsem jednotlivé světlé kamínky pohladila a trochu se pousmála. "Včera jsem si udělala procházku po Londýně a narazila na takový útulný mystický krámek. Neodolala jsem a tohle si odnesla."

"Je nádherný," šeptnul Louis. Měl pravdu. Stejně jako měla pravdu Amelia, když říkala, že mi tyto minerální kameny dodají odvahu. Vážně jsem se cítila jinak... Sebeklam? Možná. Ovšem pomohl mi. "Ale k tobě mi moc nesedí," pokračoval. To mě nepřekvapilo. Sama jsem to věděla až moc dobře, k jeho přítelkyni se takové věci opravdu nehodily. Ke mně naopak ano, já je milovala. Jak se tak poslouchám, dávno jsem překročila hranice schizofrenie.

"Někdy se člověk zblázní do věcí, které by pro něj měly být tabu," plaše jsem k němu vzhlédla. Už jsem nemluvila o náramku z růžových kamenů, kdepak. Skrýval se v tom hlubší význam, který docházel pouze mně. A tak je to správné. Já sama se musela s city, jež ve mně narůstaly, poprat... Nikdo jiný to za mě udělat nemohl.

"V tom máš naprostou pravdu," přikývl, absolutně netušíc, o čem skutečně mluvím. Pocítila jsem bolestivé bodnutí. Hloupé a naprosto iracionální. Prožívala jsem to nejkrásnější, co mě v životě mohlo potkat, a vlastně jsem to nebyla já. Poprvé mi hlavou blesklo, co přesně si lidé představují pod metaforou "zlomené srdce"... Jedno bylo jisté. Já ho měla.

Zatímco jsem si stále prohlížela tu kouzelnou věcičku, hladil mě Louis něžně po zádech. Jak ráda bych se o něj opřela, zavřela oči a předstírala, že se vůbec nic neděje. Že jsem tam, kde být mám, s člověkem, jenž představuje mou druhou půlku. Ale tak dobře lhát neumím, dokonce ani sama sobě.

Potřebovala jsem chvilku pro sebe.

"Odskočím si," šeptla jsem, jemně se svému společníkovi vymanila a vyskočila na nohy. Chtěla jsem co nejdřív zmizet ve dveřích koupelny, ovšem než jsem tak stihla učinit, ozvalo se překvapené zalapání po dechu. Vyděsila jsem se, opět.

Louis však nekoukal na mě, kdepak. Vytřeštěný zrak upíral na jakýsi papírek menších rozměrů, který svíral v třesoucích se prstech.

"Co to je?" šeptnul. Zamračila jsem se a klesla znovu na kolena. Útroby mi udělaly jeden kotrmelec. V ruce držel mou fotku... Mou, vážně jsem se z ní usmívala. Nikoliv Eleanor, dívali jsme se na mé pravé já.

"Kdo je to?" pokračoval ve vyptávání, aniž by jen o milimetr uhnul pohledem. Skoro jsem slyšela, jak mi to v hlavě šrotuje. Zatraceně, kde se tady tahle fotka vzala? Co mu mám asi teď říct? Neumím lhát, neumím se vymlouvat. Každý to na mně hned pozná.

Povzdechla jsem si. Ta fotka pocházela z našeho posledního výletu s mamkou. Pořídily jsme ji týden před mým zmizením, když jsme se vybraly na výlet do nedostavěného kamenného chrámu, jímž měla proudit pozitivní energie. Nebyla jsem na ní celá, pouze můj obličej. Oválná tvář rámovaná polodlouhými hnědými vlasy, živé zelenohnědé oči a nejistý úsměv. Nikdy jsem se do foťáku neuměla správně tvářit. Na to mi chybělo sebevědomí.

Zachvátil mě strach. Bože, nemusím vidět jeho výraz. Znechucený, odtažitý, nechápavý. V ničem jsem se Eleanor nepodobala, což znamenalo jediné. Louis by mi nikdy nevěnoval žádný pohled. Zabolelo to.

"Tak kdo je to?" zesílil hlas, až jsem sebou trhla. Musela jsem odpovědět. "Lou, já-já nevím. Neznám ji, netuším, jak se sem tento snímek dostal. Mohl tu zůstat po předchozích hostech, možná patří majitelům..." Hlas mi selhal. Hloupé výmluvy. A co ten falešný podtón? I hlupákovi by došlo, že se jen vykrucuji.

"Mám pocit," odpověděl klidně, místo aby začal naléhat, "jako bych tu dívku znal."

Skousla jsem ret. Fajn, takže co se to děje? Něco bylo hodně špatně. I vzhledem k celé té zamotané situaci, v níž jsem se nacházela. Tohle se stát nemělo...

"Její tvář je mi až bolestně povědomá," šeptnul potichu, málem jsem ho přes hučení v uších ani neslyšela. Zdvíhala se ve mně panika. Jak se jen zachovat správně, abych neporušila ty chatrné základy, na nichž jsme oba balancovali?

*ÚRYVEK Z DALŠÍHO DÍLU*

Bodlo mě u srdce, doslova. Předklonila jsem se a pod návalem té nečekané bolesti tiše zaúpěla. Lapala jsem po vzduchu, plíce odmítaly spolupracovat. Zachytila jsem se okraje vany a zhroutila se na podlahu.

** ** ** ** ** ** ** ** ** ** ** ** ** **

Jop, má srdcovka... Doufám, že se i vám dostala takříkajíc "pod kůži" ;o)

IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENOWhere stories live. Discover now