IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 117

Krásné sváteční odpoledne! Zde vám přináším nový díl. Který tak trochu startuje pozvolné finále. Nezastírám, původně jsem myslela, že román bude mít maximálně 100 částí, ale mám pořád nové a nové nápady, takže vás jich ještě "pár" čeká. Doufám, že se za to příliš nezlobíte a u příběhu vydržíte ♥ Díky za vše, mám vás moc ráda...
PS: KOMENTÁŘ POTĚŠÍ, STRAŠNĚ MOC =) A POKUD VÁS MÁ TVORBA ZAUJALA, BUDU MOC RÁDA ZA FOLLOW ♥
* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Jeho spalující doteky pro mě představovaly drogu. Ta moje maličká část, udržující si racionalitu, dobře věděla, co je správné. Věděla, že utnout probíhající není doporučené, nýbrž nutné, ale ta druhá, ovládaná city a láskou, jíž bylo naplněné mé srdce až po okraj, mě naopak hnala dál. A já mezi těmi dvěma entitami balancovala, nevěda, kdy se zřítím.

„Lou?" zamumlala jsem.

Nic. Nevytrhl se ze své činnosti. Laskal mou pokožku, nelíbilo se mi chvění, jež mnou probíhalo. Nedalo se proti němu totiž nijak bojovat.

„Lou, prosím..."

Zoufale si povzdechl a o kousek se ode mě odtáhl. Nijak ovšem zareagoval, a vlastně ani nemusel. Stačilo, když se na mě podíval, a já věděla, že pod tou hlubokou intenzitou jeho modrých očí bych nemohla lhát, ani kdybych se o to snažila. Ale nesnažila jsem se. Nedisponovala jsem dostatkem sil.

„Tohle není správné..."

„Jak to můžeš říct?" vpletl mi prsty do vlasů. „Já se teď celé dny nedokážu soustředit na nic jiného než na to, kdy tě znovu uvidím."

„Vždyť o mně nic nevíš," odvrátila jsem obličej, když se ke mně sklonil a pokoušel se mě políbit.

„Tak mi něco pověz," zašeptal.

Přesunula jsem pozornost zpátky k němu. Usmíval se. Jeho rozpoložení se tak strašně lišilo od mého, zdál se být v naprosté pohodě. Netrápil se absurditou celého momentu, snad šla úplně mimo něj. Zato já se zvládla děsit za nás za oba.

„Copak ti tohle nepřijde vůbec divné?"

„Možná?" přidal na konec nenápadný otazník. „Ale záleží na tom? Šťastnější jsem nikdy nebyl. V momentě, co jsme se prvně viděli na úpatí toho kopce," při oné vzpomínce se mu tvář roztáhla do vřelého úsměvu, „jako by se ve mně něco zlomilo. A od té doby... Všechno se zdá být jiné."

„Tohle je jak z nějakého filmu," zašeptala jsem chvějícím hlasem. Toužila jsem po něm. Strašně jsem po něm toužila, ale neměla jsem právo hodit všechno za hlavu, když se má existence celá hroutila. A s největší pravděpodobností i ta jeho.

„Ale krásného," mrknul. „Je tu něco, co bych ti chtěl ukázat..."

Srdce mi klopýtlo. Očekávala jsem cokoli.

Odtáhl se ode mě a uvelebil se v tureckém sedu. Bez váhání jsem následovala jeho příkladu. Obloha za okny tmavla, šum oceánu zesiloval. A ta vůně... Vůně exotiky naplňovala celý prostor kolem nás.

Sáhl do kapsy a vytáhl maličký barevný obrázek. S přimhouřenýma očima jsem se k němu naklonila. Byla jsem zvědavá.

„Bože," zamumlala jsem s očima vytřeštěnýma, jen co jsem si snímek řádně prohlédla. Dívala jsem se totiž na svou fotku. Přesně tu, již Louis našel během našeho víkendu na statku za Londýnem.

„Odkud, ehm," odkašlala jsem si, „odkud to máš?"

Jen náznakem, letmo se pousmál. Bez toho, aby odtrhl pohled od snímku ve svých rukou. „Prostě se to... objevilo. Nevím jak, nevím proč, ale... Určitě to není náhoda."

„Ne, to není," pomyslela jsem si, avšak pro duševní zdraví své i jeho jsem se rozhodla mlčet. Ostatně, pokazila jsem toho už dost. Nedovedla jsem si představit, že bych měla Louimu všechno vyklopit. Byť tvrdil, že tyto výlety – jak jsem je nazvala já sama – jsou pro něj něčím krásným a osudovým, stále měly snový, tak trochu nereálný podtext. Ovšem kdybych mu řekla, že má duše přesídlila do jeho přítelkyně... Ne. Následky by mohly být hrůzné, nechtěla jsem riskovat.

Vzhlédl. „Petru, já... Fajn, řeknu to. Už se nehodlám držet dál."

Škytla jsem a na vteřinku úlevně zavřela oči. Jedna... Dva... Tři...

„Moc mi na tobě záleží."

Zasténala jsem. Mé srdce nebezpečně zrychlilo, tlouklo tak prudce, že kdybych měla po ruce tonometr, vybouchne. Ta bolest. Ta sžíravá bolest se vrátila, ovšem rychleji a mnohem hůř než kdy dřív.

„Záleží mi na tobě..."

Chtěla jsem zareagovat. Toužila jsem mu něco říct, ale nedostala jsem ze sebe jediné slůvko. Za víčky se mi míhala Eleanořina usmívající se tvář. A co hůř... Po jejím boku stál Louis. Nechápala jsem, proč se mé podvědomí rozhodlo k takové podlosti. Mělo mi pomáhat, ne mě ještě víc mučit!

„Nejsem... Eleanor," zasípala jsem nakonec.

Louis zbledl. Přišel čas na další ujištění z jeho strany. Že to ví, že... že je mu to jedno. Že já jsem ta, s níž se cítí být sám sebou!

Ale nic z toho nepřicházelo.

Uplynulo pár vteřin. Pár tichem naplněných vteřin. Temnota po mně opět natahovala svá osidla, Louiho bolestí prostoupené rysy byly tím posledním, co jsem viděla před pádem to propasti.

...

Rychle jsem rozlepila víčka. Na skráních se mi perlil pot, mé triko by se dalo ždímat. A vlasy... Z dlouhých pramenů se staly vlhké provázky, cítila jsem se jak po proflámované noci.

Vše to se však zdálo nicotným oproti bolesti, jež zachvátila mé nitro. Definitivně jsem Louiho ztratila. A s ním i možnost na nápravu. Možnost na návrat domů. Protože... On mě nemohl milovat. Nemohl milovat absurdní představu. Dal mi to dost jasně najevo! Sotva padlo jméno jeho skutečné přítelkyně, stáhl se zpátky. A to bylo tím posledním, co jsem od něj očekávala.

Překulila jsem se na bok, kolena si přitáhla k bradě a rozplakala se. Vzlyky jsem se pokoušela co nejvíc tišit, aby se Louis neprobral. Za okny svítalo, blížil se nový den. Ze kterého jsem měla hrůzu. Všechno se pokazilo. Rozpadlo v prach... Definitivně. Něco se tady stalo. Počínaje sňatkem v kostele a konče uplynulým.

Přála jsem si odjet zpátky do Londýna. Vrátit se tam a vynaložit veškeré úsilí na to, abych zbytek svých dnů – podvědomě jsem tušila, že jich moc nebude – strávila co nejklidněji.

Ano, blížil se konec. A já se s ním už smířila.

Trvalo pár minut, než mi slzy na tvářích zaschly. Vyklouzla jsem z vyhřátých pokrývek a po špičkách se odplížila do koupelny. Pod umyvadlem stále leželo oblečení, v němž jsem předchozího dne přijela. A v jedné z kapes pořád odpočíval citrín od Amelie...

Znechuceně jsem nakrčila nos. S takovými věcmi už jsem nechtěla mít nic společného.

Svlékla jsem se a rychle vklouzla do sprchového koutu. Třeba mi proud horké vody pomůže vidět věci jasněji, možná narazím na nové souvislosti a jiskřička naděje se ve mně opět zažehne. Ovšem... Stála jsem o to vůbec?

Otočila jsem kohoutkem s červeným lemem co nejvíc doprava, když vtom se ozvalo vrznutí dveřních pantů. S lícemi rudě planoucími a počínající stravující panikou jsem se ohlédla přes rameno.

Na prahu stál rozespalý Louis. A jakmile si uvědomil, v jaké situaci jsme se oba ocitli, zčervenal, odvrátil zrak a dlaní si v bezradném gestu přejel po šíji. „P-promiň, El, já... No, počkám, než se osprchuješ."

Než jsem se nadála, poslepu vycouval, byl pryč.

Z koutku oka mi stekla jedna slza. Všechno bylo špatně... Měla jsem tendenci sjet své tělo pohledem, čistě abych se ujistila, že jsem pořád tou vysokou dokonalou dívkou. Jelikož dle Louiho reakce se zdálo, jako by v koupelně nevyrušil svou přítelkyni, nýbrž úplně cizí osobu, o niž vůbec nestál.

Ano, vyrostla mezi nimi zeď. A co hůř... Vyrostla i mezi Louim a mnou. Petrou.