IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 67

Jak poznáte, že nastal konec? Co je vlastně smrt?

V posledních vteřinách se vám prý promítne celý život. Oslní vás bílé světlo ústící do tunelu, v němž čekají vaši blízcí.

Nevím, na mě tohle nečekalo. Ještě ne.

Ztěžka jsem rozlepila víčka. Nebo jsem si to aspoň myslela. Jenže někde byla chyba. Nic jsem necítila, jako by mé tělo někdo stvořil ze vzduchu.

Chvilku jsem zaostřovala na scénu před sebou.

Co to...

Stála jsem ve známé útulné ložnici, v bytě, který patřil klukům. Okna stínily závěsy, netušila jsem, kolik může být hodin.

Vtom vrzly dveře. Obrátila jsem se po zvuku a rty se mi ihned zkroutily do přiblblého úsměvu. Ano, vstoupil Louis.

"Lou!" natáhla jsem k němu paže. Jenže... On mě nevnímal. Prošel kolem, jako bych snad ani neexistovala, zrak upíral výhradně na postel za mými zády.

"Nevidí tě," objevil se vedle mě Damien. Vyjekla jsem překvapením. Ovšem ani tehdy se Louis neotočil.

"Nevidí mě?" opáčila jsem, vnímajíc ho sotva napůl. Matně mi docházelo, že je opravdu něco strašně špatně, ale mozek pracoval neuvěřitelně pomalu. Nevnímá-li mě, znamená to snad... "Damiene, jsem mrtvá?"

Nevesele se zasmál. "Nejsi, klid. Hollywoodské filmy někdy neskutečně přehání."

"Tak o co jde?"

"Pamatuješ, jak ses na ranči za městem jaksi... přenesla domů? Tak to nebyl sen, fakt ses na chvíli vrátila ke své rodině."

"Ale jak je to možné?" zalapala jsem po dechu. Vždycky jsem tušila, že se za naším světem skrývá nějaký další, úplně odlišný. Ovšem dostat o něm nezvratné důkazy je něco jiného. Navíc důkazy, které zažívám na vlastní kůži.

"Je to něco jako projekce," začal s trpělivým vysvětlováním. "Když se tvá duše rozhodne, že se něco děje a ty potřebuješ vidět věci z nějaké protiperspektivy, oddělí tu vnímající část a pošle ji, kam uzná za vhodné."

Připadalo mi to jako další pohádka. Avšak po tom všem, čím jsem si prošla, jsem jistě neměla právo zpochybňovat jediné Damienovo slovo. A tak jsem mlčela.

"Tudíž minule jsi musela navštívit svůj domov."

"A nyní?" opáčila jsem, aniž bych odtrhla zrak od Louiho, který seděl u mé postele a pevně mě držel za ruku. Bylo mi do breku. Ani jeho dotyk jsem necítila.

"Asi tuším," odpověděl tajemně. "Však sama uvidíš."

V té chvíli dveře vrzly podruhé. Dovnitř vstoupil Niall, bledý jako stěna, s nepatrně se chvějícími rty. Vypadal ztrápeně, možná se dokonce vyrovnal i Louiho výrazu. Pocítila jsem u srdce ostré bodnutí.

"Jak jí je?" zeptal se blonďák potichu. Bál se, že mě probudí. Ach, kdyby věděl...

"Pořád stejně," opáčil Louis, ramena mu klesla ještě níž. "Doktor říkal, že to může trvat hodinu, dvě, klidně celý den."

Když se Niall zastavil na protější straně postele a shlédl ke mně, všimla jsem si v jeho očích zvláštního záblesku. Paže měl napjaté, jako by jim bránil v nějaké činnosti...

"Vidíš?" trhnul Damien bradou.

"A co přesně máš na mysli?" pokrčila jsem ledabyle rameny. Atmosféra houstla, možná je hra na hlupáka to jediné, co mě může zachránit. Ne že bych netušila, co mě čeká. Já to spíš tušit nechtěla.

"Snad nechceš, abych ti to vysvětloval? " vybuchl můj strážný anděl v hurónský smích. "Ale no tak! Jsi přece dospělá mladá žena, co má oči otevřené dokořán!"

Netušila jsem, zda poslední větu myslel ironicky, ovšem pro jistotu jsem mlčela.

Kýžený výsledek se dostavil. Damien si frustrovaně odfrknul a začal. "Niall, tenhle vnímavý mladý kluk, který kdovíjakým způsobem přišel na tvé tajemství, do tebe začíná být zamilovaný."

Teatrálnost jeho slov zanikla ve stínu jejich významu. "Cože?"

"Tyhle řečnické otázky jsem vždycky nesnášel. Co jste si to vy lidé vymysleli za zlozvyk?" vrtěl hlavou jako rodič nad nezbedným dítkem. "Proč pokládáte zbytečné otázky, přestože jste všemu bez problémů porozuměli?"

"Lidstvo má spousty chyb," namítla jsem. "A s každou další generací se objeví nové. Bohužel. Jen kdyby všechny byly takhle malicherné...." Tady jsem se odmlčela. Věděla jsem, že mu dojde, jak bych pokračovala. Vždyť kdo zná lépe všechny naše prohřešky než ti, co se na nás shora dívají?

"Jsi zvláštní, víš o tom?" řekl jemně. "Ale myslím to samozřejmě v dobrém. Mluvíš neuvěřitelně rozumně. Nespadlas náhodou odtamtud?" S posledním slovem zvedl zrak ke stropu a k dotvoření efektu zalapal po dechu.

Rozesmála jsem se a plácla ho po paži.

Periferním viděním jsem si všimla, jak Louis zpozorněl. Několikrát rychle po sobě zamrkal a poté se kolem sebe rozhlédl. Jako by něco hledal. Něco nebo někoho...

"Hmm," vyloudil můj společník divný zvuk. "Zajímavé..."

"Co tím zase myslíš?" vybuchla jsem. Hlava mě třeštila, žaludek se mylně domníval, že je na plavbě po rozbouřeném moři. A já ho nedokázala zklidnit.

"No, teď Louis vypadal, jako by tě slyšel. Však víš, ten smích. A je-li to pravda, pak směle řeknu, že jsem ještě nic takového neviděl. A věř mi, na tuhle planetku se už dívám hodně dlouho."

Čelist mi sjela až někam k podlaze.

"Že tys chytil nějakou tu naši nemoc?" pozvedla jsem obočí. "Protože blouzníš. Dneska plácáš nesmysly."

"Co je nesmysl? Do tebe zamilovaný Niall nebo Louis, který tě může slyšet, ačkoli tvá fyzická podstata se nezvedla z postele?"

Zaškaredila jsem se. "Obojí. Dneska je to jedna hloupost za druhou."

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Ach jo. Já tenhle příběh miluju. Nevím proč... Kdykoli čtu nějakou část, rozhostí se ve mně takový... klid. Napsala jsem toho hodně a jistě ještě napíšu, ale tohle... To je něco jiného. Úplně jiného. A netušíte, kolik pro mě znamená VAŠE podpora, to, že se k povídce ještě vracíte. Snad vydržíte =) DÍKY ZA VŠE!! Jste naprosto úžasné ♥ DO JEDNÉ =P =)