IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 16

"Chlapci!" vyběhl nám v ústrety módně oblečený muž okolo 35 let, s vestičkou a šedivým kloboučkem na hlavě. "Konečně někdo, na koho je spoleh a přijde včas! Tak rychle do maskérny, tam už se o vás děvčata postarají."

Louis mě líbnul na tvář, nedbal mého vyděšeného výrazu a odporoučel se s kluky do zadní části ateliéru. Ocitla jsem se tak úplně sama s člověkem, o němž jsem nic nevěděla, na místě, které mi bylo stejně cizí jako celý Londýn.

"Eleanor, zlato!" padl mi kolem krku. Ztuhla jsem. Rychle, přemýšlej! Vypadalo to, že se s ním El zná. Tudíž spolu v minulosti zřejmě fotili. Jasné, ta Liamova narážka! Fajn, toho se zkusím držet.

"Fernando!" vydolovala jsem z hlavy jeho jméno, "moc ráda tě vidím!"

"Vypadáš naprosto úchvatně," vzal mě za ruku a zatočil mnou dokola. Trošku se mi zhoupl žaludek. Ještě jsem si tak docela nezvykla pohlížet na svět z takové perspektivy. Takové... vysoké. Mé pravé já mělo stěží 160 centimetrů. Cítila jsem se příšerně. Přetvářka se stala mou každodenní společnicí, jestliže jsem chtěla tuhle situaci nějak přežít. A vteřinu od vteřiny ze mě vysávala víc a víc energie.

"Díky," vzpamatovala jsem se a naznačila pukrle.

"Co agentura říkala na poslední fotky?" začal připravovat profesionální fotoaparát. Vše jsem to sledovala s očima navrch hlavy. Fotografování mě vždycky fascinovalo, doma jsem dokonce navštěvovala i několik kurzů. "Haló, El, vnímáš?"

Cukla jsem sebou. Tyhle výlety do minulého života bych si měla odpustit. "Omlouvám se, jen se v posledních dnech necítím ve své kůži." Málem jsem se uchechtla, kdo by tušil, kolik pravdivosti se v této metafoře skrývá. "Ale to zase bude dobré. Na co že ses ptal?"

"Jestli byli v agentuře s posledními snímky spokojení."

Polilo mě horko. A co teď? Co mám říct? Jak snadné je zatlačit mě do slepé uličky. Hlavně zůstat v klidu, vždycky jsem uměla dobře okecávat. Je načase tuto schopnost oprášit. "Ehm. Ano, byli přímo nadšení! Ujistili mě, že díky těm fotkám se mi nové zakázky jen pohrnou, tak jsem zvědavá." Na konec jsem přidala něco jako smích, přestože to znělo dost nuceně. Ale Fernando si toho buď nevšiml, nebo všimnout nechtěl. Jen spokojeně přikývl a opět se věnoval přípravě přístroje.

Rozhlédla jsem se po něčem, na co bych si mohla sednout, ale když mé oči nic takového nenašly, rozhodla jsem se aspoň zmizet na chvíli na čerstvý vzduch. Na lidi v místnosti jsem jen křikla něco jako "Hned jsem zpět!" a dveřmi vyběhla do jasného slunečného dne.

Až tam mi bylo dovoleno se opět svobodně nadechnout. Zavřela jsem oči a zhluboka do plic natáhla vzduch. Tohle dlouho nevydržím. Z vašeho pohledu možná ta situace měla plno kladů, jenže já na žádný nepřišla. Kdykoli mě jeden napadl, skončil v mých myšlenkách totální katastrofou.

"Eleanor!" prořízl ticho ječivý hlásek. Hned mi nedošlo, že to volání patří mně, přece jen jsem se pořád cítila jako Petra, obyčejná 20letá slečna z České republiky. Že je něco špatně mi docvaklo až ve chvíli, kdy se přede mnou vynořila skupinka mladých holek. Lekla jsem se a bezděky ucouvla zpátky k budově.

Odvahu promluvit sebrala drobná černovláska v krátké zelené minisukni. "Jo, můj Bože, ty jsi fakt Eleanor! Eleanor Calder!" Třeštila jsem na ni zrak, ovšem ona si mého rozladění vůbec nevšimla. Nadšeně štěbetala dál. "Nemůžu tomu uvěřit! Zrovna jsme šly s holkama do kavárny, když jsme si tě všimly!"

Přešlápla jsem. Na takový život si nikdy nezvyknu.

"Vyfotíš se s námi?" vyhrkla, vrazila své kamarádce do ruky mobil a postavila se mi po boku. Nasadila jsem vstřícný úsměv a zkusila se trochu uvolnit. El je modelka, nemůže na snímku stát jak solný sloup.

"Díky moc!" k mému překvapení mě pevně objala. No, na to si opravdu nezvyknu.

Když se vystřídal zbytek, slečna mluvčí se na mě pozorně zahleděla. "A co tu vlastně děláš? Jestli se tedy můžeme zeptat."

Co jsem jim měla říct? Lhát? To já neumím. A narovinu vychrlit, že One Direction jsou pouhých několik metrů od nich, by bylo jako vystavit kluky nečekanému útoku. Nakonec jsem zvolila něco mezi. "No," mávla jsem rukou za sebe, "probíhá tady jedno focení, takže..." Větu jsem nechala nedořečenou, abych jí přidala na skutečnosti.

"Aha, chápeme," rozzářila se. "Děkujeme za fotku, moc rády jsme tě poznaly! A s Louim vám to spolu moc sluší."

Bodlo mě u srdce. Snažila jsem se ten nepříjemný pocit ignorovat a bez hnutí stála do chvíle, než mi děvčata zmizela z dohledu.