IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 104

Srdce explodovalo. Divila jsem se, že ona ohlušující rána neudělala z venkovského hotýlku jen hromadu třísek.

Stála jsem nehybně na místě několik dlouhých vteřin. Během té doby upadl můj společník opět do hlubokého spánku, a já se ho tudíž nemohla zeptat, kam svou poslední poznámkou mířil.

Zalila mě přímo ničivá panika. Zmrazila mé uvažování, vymazala okolní svět. Chvíli jsem si vůbec neuvědomovala sebe samu, svou situaci. V mozku mi jen stále dokola rezonovala Louiho poslední slova.

Na lícní kost mi dopadlo něco chladného.

Hřbetem ruky jsem si ji usušila a zjistila, že jsem úplně nevědomky začala plakat. Ani jsem se onen slaný příval nesnažila zadržet. Slzy mi kanuly po tváři a vytvářely na mém oblečení tmavé skvrny.

Až tehdy mi došlo, že jsme se původně nenacházeli v pokoji sami.

Damien.

Otočila jsem se čelem do místnosti a zjistila, že se po mém andělovi slehla zem. Jak také jinak. Však já se s tím vším jistě poperu sama!

Napjatě jsem zatnula čelist, zhluboka se nadechla a počítala do deseti. Můj dech se maličko zklidnil, uvažování projasnilo. V hlavě mi stále rezonovala Louiho jasná sebejistá slova prodchnutá přesvědčením. "TY NEJSI ELEANOR..."

Položila jsem si dlaně na spánky a zády se opřela o zeď pokrytou jemnou, světle zelenou tapetou.

Nechápala jsem ani zlomek toho, co se za poslední hodiny odehrálo.

Pozornost mi opět sklouzla k levému prsteníčku, na němž spočíval stříbrný kroužek s nenápadným zdobením. Měla jsem pocit, jako by proti mé kůži pulzoval, stejně jako náramek na zápěstí. Tolik symbolů, tolik znaků, jejichž význam mi stále unikal. Tolik osudových momentů, z nichž se skládala má existence.

"Petro?"

Stáhla jsem paže a otevřela unavené oči.

Proti mně stál v záři matného světla Damien, zrak prosycen bolestí a nejistotou. Ruce volně sepjaté před sebou, ramena nahrbená tíhou zodpovědnosti.

"Byls tady celou dobu?" zašpitala jsem z posledních sil, jež se ve mně ještě skrývaly. Sice hluboko, daleko, ale byly tam. Zakazovala jsem si uvažovat, co se stane, až se veškeré mé zásobárny vyčerpají.

"Eh, jo, seděl jsem na koberci a... sledoval, co se děje."

Přikývla jsem a svezla se na podlahu. Z matrace znělo klidné oddechování, Louis už upadl hluboko do osidel spánku. Aspoň někdo. Já věděla, že oka nezamhouřím, přestože se po mně únava natahovala od doby, co jsem se místo v mokrém mechu probudila zpátky v přívětivém venkovském hotýlku.

No, přívětivém... Změnil se v jedné minutě prakticky v místo hrůzy.

"Co měla Louiho slova znamenat?" šeptla jsem a oči opět zavřela. Tma za víčky mi vyhovovala, nemusela jsem čelit kruté realitě, která mě pomalu pohlcovala a dusila.

Damien hodnou chvíli mlčel, opět znělo jen praskání polen v krbu. Obávala jsem se, že můj strážný anděl zmizel a nechal mě samotnou s veškerým strachem, obavami, avšak nenašla jsem sílu přesvědčit se. Jen jsem trpně čekala, odevzdaná všemu, co mohlo přijít. Zmocnila se mě apatie.

"Já vlastně nevím," opáčil, a přestože se velmi snažil znít sebejistě, silně, nakonec mě starost v jeho hlase zasáhla jako šíp divokého lovce.