IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 132

Já jsem... nějak naměkko. Skutečně míříme ke konci. (Pozn. aut.: Tento díl ještě ale není úplné finále!) Bylo pro mě velmi těžké tento díl sepsat, měla jsem toho v hlavě tolik a utřídit informace představovalo prakticky nadlidský úkol. Přesto doufám, že se mi podařilo dát do části všechno, držet se osnovy, snad má kousek hlavu i patu. Díky za vaši trpělivost, s níž osudům hlavních hrdinů přihlížíte. Tento profil existuje jen díky vám a pro vás! Jste skvělí... Je úžasné dělat, co milujete, a ještě tím přinášet radost druhým.
Chci, abyste věděli, jak moc si vaší podpory cením. Každý nový "follower" je pro mě radostí i závazkem, slibem sobě samé, že budu dělat vše pro to, abych vás nezklamala...
THANK YOU!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Neodpověděl. Tedy, ne slovně. Ovšem to ani nemusel. Stačil záblesk, jenž se mu objevil v očích, abych lapla po vzduchu a bezděky si rukou sevřela krk. Jako by mi kolem něj někdo utahoval smyčku z režného lana. Takovou silnou aurou mohla disponovat skutečně jen nadpřirozená bytost, ta, která neměla cokoli společného s pozemskými slabostmi.

Kupodivu se mě nezmocnila panika. Pociťovala jsem jakési... smíření. Smíření s vlastním osudem, s cestou, jež se právě ubírala kdovíkam. Asi jsem už pozbyla veškerých sil, potřebných k jakýmkoli starostem. Můj organismus zkrátka nezvládal...

„Lehni si," pošeptal mi Louis a lehkým nátlakem mě donutil, abych znovu zapadla do jeho náruče. Čemuž jsem se v nejmenším nebránila. Teplo jeho těla pomáhalo zaplašit chlad, jenž se morkem kostí šířil pořád dál a dál.

„Nejsem jen andělem smrti," promluvil konečně Azrael hlubokým zvučným hlasem. Doplňoval celkové jeho vzezření, sálala z něj autorita, síla. Vyzařoval temnou jistotu. Byla jsem si jistá, že by stačilo, aby jen kývnul, a Země by změnila směr své rotace.

„Jsem strážce obrody, znovuzrození. Změny."

Změna.

Nadechla jsem se a znovu se vytáhla na loktech. I přes Louiho syčivé protesty.

„Změny?" zopakovala jsem slabým hláskem.

Krátce trhnul hlavou na znamení souhlasu.

„Čeká mě... změna?"

O krok se přiblížil. A já měla dojem, jako by jeho postava ještě víc zmohutněla. „Možná ano."

Kousla jsem se do spodního rtu. Už mi lezlo krkem, že ti nahoře byli schopni mluvit jen a pouze v neustálých hádankách!

A zjevně jsem podobné rozhořčení nesdílela sama. Sotva jsem to domyslela, ozval se Louis. Uštěpačně, vztekle, s notnou dávkou sarkasmu. „Sice jsem byl do celého... tohohle," rozhlédl se kolem, „uvržen teprve před pár hodinami, ale nemyslím si, že je vhodná doba na nějaké hlavolamy! Mluvte s námi už konečně jasně a narovinu!"

Poslepu jsem jej vzala za ruku a stiskla. Nesměl podléhat emocím...

„Jasně?" zahromoval Azrael. „Narovinu? Tak mě dobře poslouchejte!" To poslední už vyloženě zakřičel. Zjistila jsem, že se ustrašeně chvěju, že se třesu jako osika v silné podzimní fujavici.

„Strážci to celé posrali!"

Škubla jsem sebou. Ten slovník...?

„Petro," oslovil přímo mě, nemohla jsem si nevšimnout, jak Louis ztuhl, jak mu ztěžkl dech. Napůl jsem vlastně očekávala, kdy v něm bouchnou saze. Zkoušela jsem si představit, jak mu asi musí být.