IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 137

Krásný sváteční večer! Nový díl románu je tady, pevně doufám, že vás bude stále ještě bavit. Neměnně se blížíme ke konci, jak se už několik z vás v komentářích zmínilo, i já sama se budu s příběhem strašně těžko loučit... Ach, ten sentiment =D Děkuju vám. Z celého srdce vám děkuju. Ani bych nesnila, že tento kousek tak skvěle a úžasně přijmete, hodně to pro mě znamená. Asi se opakuji, ale musím. Taková prostě jsem... 
LOVE YA! ♥

PS: Myslím, že člověk, jemuž jsem díl věnovala, bude vědět proč =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zbytek dne jsem nedokázala myslet na nic jiného než ony inkriminované snímky, ačkoli jsem se na ně už ani jednou nepodívala. Tudíž jakmile jsem dlouho po půlnoci konečně ulehla do měkkých peřin, poprvé po dlouhé době ve svém skutečném domově, hlava mě třeštila, jako by mi v zadní části mozku trpaslíci tancovali dupáka. Zvedal se mi žaludek, v zorném poli tančila jasná ostrá světýlka.

Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a pevně semkla víčka. Docela mě děsilo pomyšlení, co přinese následující den. Před onou záměnou duší byl můj život jako statická neměnná entita. A nyní... Bála jsem se i mrknout, abych něco ještě víc nepokazila.

Převrátila jsem se na bok a kolena si přitáhla k bradě. Čím déle jsem byla zpátky v Čechách, tím více se mi stýskalo po Louim. Začínala jsem se divit, jak člověk může fungovat s pouhou polovinou srdce. Ona druhá část toho zrádného tlukoucího orgánu, jenž sídlil mně v hrudi, totiž zůstala kdesi v Londýně. A jestli se mi ten okouzlující modrooký klučina nějakým zázrakem nevrátí zpátky do života, už nikdy nebudu kompletní.

...

Zdál se mi sen. Matoucí, plný různých obrazů a scén. Chvíli jsem stála na břehu Temže, chvíli se procházela po Benátkách, pak se přenesla do Říma a skončila v neznámém lese plném vysokých vznosných stromů. Nad hlavou mi šumělo listí, ptačí zpěv konejšil a vyvolával v člověku pocit naprostého bezpečí.

Usedla jsem do měkkého mechu a s takřka neznatelným úsměvem na rtech vzhlédla k čisté modré obloze, jež prosvítala mezi větvovím.

„Ráda vidím, že se usmíváš," zaznělo mi náhle po levici.

S tichým výkřikem jsem se obrátila po hlase. „Amelio?"

Koutky úst jí zkroutily nahoru, když roztahovala paže, zřejmě v očekávání radostného objetí. A já ji zklamat nehodlala. Bez váhání jsem vyskočila na nohy, padla jí kolem krku a sevřela v tom nejpevnějším objetí, jakého jsem byla schopná.

„Holčičko moje," hladila mě po vlasech.

„Tak ráda vás vidím!" mumlala jsem do barevného plédu, jejž měla přehozený přes ramena. „Začínám si myslet, že jsem si celé ty dny v Británii jen vysnila..."

Bodře se zasmála a odtáhla se ode mě na délku paže. „Nevysnila, a co víc... Zvládls to, nakonec jsi to ustála! Jsem na tebe nesmírně pyšná."

Povzdechla jsem si. „To je právě ono. Nic jsem nezvládla."

Tázavě pozvedla obočí.

„Nejsem si jistá, jestli se dokážu začlenit zpátky do svého starého života..."

Zlehka se dotkla mé paže. „Ale já jsem si jistá. Dokážeš. Však uvidíš... Mimochodem," ztlumila hlas do spikleneckého šepotu. „Neměla bych ti to říkat, ale Louis momentálně vypadá stejně jako ty."

Nechápavě jsem zamrkala, srdce znatelně klopýtlo.

„Chodí jako tělo bez duše, s Eleanor se neustále hádají. Nemluvě o Niallovi..."