IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 62

Amelia bez váhání pokračovala. Příběh si mě úplně získal, ponořila jsem se do něj celou svou bytostí. "Pamětníci shodně tvrdili, že Mezandra byla čarodějnice, jelikož jinak by si ubohého Alexandra nezískala. Jen tak mezi námi, podle mě se mýlili. Ona jen věděla, jak používat své ženské zbraně. Ale zpátky k vyprávění. Brzy se z nich stal pár, procházeli se městem ruku v ruce a nic jim nemohlo jejich štěstí pokazit. Alexandr jako by oslepl, nedokázal vidět skutečnou povahu své přítelkyně.

A Helioppa mezitím tiše trpěla pro svou nenaplněnou lásku. Myslela, že vysněný princ dokonce ani neví o její existenci.

Jednoho dne se však jazýčky osudových vah vychýlily. Helioppa se probudila v těle Mezandry. Nejdřív křičela do ochraptění, ale když jí došlo, že se nejedná o sen, vyskočila na nohy a upalovala do svého starého domu. Stala se svědkem husí kůži nahánějící scény. Její tělo v panice běhalo po domě a vykřikovalo, že se stala hrozná věc. Helioppě netrvalo dlouho dát si dvě a dvě dohromady.

Prohodila se s Mezandrou.

"Ty čarodějnice!" všimla si jí v jedné chvíli. "Cos to se mnou provedla?" Na odpověď nečekala, s napřaženými pažemi se k ní rozběhla, a kdyby tam nestál její otec, snad by jí vyškrábala oči.

Celá rodina usoudila, že šok z neopětované lásky způsobil přepětí organismu a nejlepší bude, když Helioppu - Mezandru pošlou na pár měsíců ke strýci na venkov. Tak jí sokyně zmizela ze života.

Helioppa byla v onom cizím těle opatrnější. Snažila se na sebe nestrhávat pozornost, ovšem jakmile se dostala do Alexandrovy blízkosti, všechna předsevzetí zmizela jako pára nad hrncem. Mladý muž nepojal nejmenší podezření, fakt, jak moc se jeho přítelkyně povahově změnila, si moudře nechával pro sebe.

Na jednu stranu Helioppa trpěla, na tu druhou ovšem poprvé skutečně žila.

Takhle to šlo asi měsíc. Po něm se u dívky začaly projevovat zdravotní problémy. Slábla i po psychické stránce, už nedokázala snášet to věčné napětí. A tak jednou večer Alexandrovi všechno prozradila."

Zpanikařila jsem a zalapala po dechu. Jako by se mi celý příběh odehrával před očima.

"Alexandr jí samozřejmě nevěřil ani slovo. Myslel, že je to další z jejích trucovitých nápadů, jak na sebe strhnout víc pozornosti. Tak se rozlítil, že ji nechal uvrhnout do vězení. A Helioppa znovu trpěla, aniž by na sebe přitáhla další pozornost.

Jenže Alexandrovi to začalo vrtat v hlavě. Přemýšlel o všem, co mu Helioppa - Mezandra řekla, a rozhodl se vyslat pár lidí do města na výzvědy. Vrátili se s překvapivými objevy. Samozřejmě se všude mluvilo o scéně, která se odehrála v domě Helioppiny rodiny. Dlouhé dny o všem přemýšlel. A připustil si možnost záměny duší. Okamžitě se rozběhl do žaláře, jenže když tam přišel, blouznila Helioppa v horečkách.

Bez váhání k ní přisedl a přitáhl si ji do náruče. Skoro nevnímala, čelo měla zborcené potem. Alexandr přemáhal slzy, a když našel svůj hlas, zašeptal: "Miluju tě, Helioppo."

V té chvíli to tělo vydechlo naposled.

Hoch plakal a vyčítal si, proč jí neuvěřil rovnou. Smutek ale netrval dlouho. Najednou se mu jeho milá v náruči zavrtěla. Chtěl křičet z plných plic, ale zarazil se.

Mezandra byla zpátky. Duše se vrátily do svých těl.

Pak to šlo rychle. Alexandr se odmítal smířit se ztrátou milované bytosti, proto Mezandru opustil a vydal se hledat skutečnou Helioppu. Její rodina mu prozradila, ke kterému strýci ji poslali, a tak se pro ni bez váhání rozjel. Legenda říká, že se spolu poté usadili na samotě, stranou od velkých měst, a tam spokojeně žili do konce svých dnů."

Na konci vyprávění mi slzy tekly proudem, zároveň jsem se však i usmívala. Jako složitý oximoron, přesně tak jsem se cítila.

"Páni," vydechla jsem okouzleně. "Nádherný příběh..."

"A pravdivý," mrkla Amelia. "Teď mi povězte, proč myslíte, že jsem vám ho vyprávěla?"

Skousla jsem ret. Pravdou je... Nevěděla jsem, co si z toho odnést. Krásná pohádka, jenže... Těžko uvěřit její reálnosti.

"Přece po mně nemůžete chtít, abych Louimu vyklopila celou pravdu?" došlo mi najednou. Amelia zvědavě naklonila hlavu a přimhouřila oči. Jako by mi viděla až do hloubi duše. A to se mi ani trochu nelíbilo.

"Nedívejte se tak na mě," protáhla jsem nešťastně.

"Copak vám ten příběh nedal naději?"

Začala jsem si hrát se zapínáním svého náramku. Nenašla jsem vhodnou odpověď, pokud vůbec nějaká existovala. Co že mi měla ta pohádka dát? Přece si fakt nemůžu myslet, že by mi uvěřil? Že by se smířil s nějakou záměnou duší? Bože, jen při jakékoli zmínce by mě poslal k psychiatrovi. V tom lepším případě samozřejmě. Ne, dneska lidé nevěří ve věci mezi nebem a zemí. Správné je jen to, co lze vysvětlit rozumem.

"Ach, holčičko," objala mě naléhavě kolem ramen. "Jestliže ani kousek ve vás nevěří v nápravu, jestliže necítíte naději, jak chcete, aby se dalo vše do pořádku?"

Nejradši bych tloukla hlavou o zeď.

"Alexander se zamiloval do Helioppy, získala si ho svou dobrotou. Co když se přesně tohle stalo i ve vašem případě? Všimla jsem si, jak se na vás Louis dívá."

"Jo," opáčila jsem smutně a zopakovala, co už jsem Amelii jednou řekla. "Jenže jeho zamilovaný pohled nepatří mně. To tohle tělo miluje, jeho skutečnou majitelku."

Bolelo to. Hrozně moc, trhalo mě to na kusy. Chtěla jsem domů... Chtěla jsem se vrátit do Čech a vymazat celý poslední týden.

***********************

Btw, nesnáším, když brečím při četbě vlastních povídek... =D