IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 63

"Co když ne?" stála si za svým. Díky jejímu naléhání jsem si vzpomněla, čeho jsem před pouhými pár hodinami byla díky Damienovi svědkem. Louis přece říkal Niallovi, že nechce ztratit toho nového člověka, kterým se jeho přítelkyně stala. Jistě, je to šílené, ale... Neznamená to, že vlastně nechce ztratit mě?

Srdce mi poskočilo, hlava se mi zamotala. Pravda, bez Louiho jsem si už svůj život nedokázala představit. Stal se mou součástí, změnil samotnou podstatu toho, co jsem. Ačkoli to nevěděl, jen díky němu jsem byla stále při smyslech.

"Máte vlastně ještě jednu možnost," ozval se do ticha Ameliin hlas. Získala si mou pozornost. "Prostě se s tím smířit. Ta druhá slečna přesně to udělala, zřejmě. Alespoň s ohledem k tomu, co se vypráví v legendách."

Třeštila jsem na ni zrak. "Prosím?" Buď si mrazivého tónu v mém hlase nevšimla, nebo ho prostě ignorovala. "Však víte, přijmout totožnost slečny, v jejímž těle jste se ocitla."

Kdyby vedle v obchodě nestál Louis, zakřičela bych z plných plic. Co si, sakra, všichni myslí? Že někomu jen tak ukradnu život a nechám za sebou svou rodinu?! Copak oni by to dokázali?

Lomcoval mnou neuvěřitelný vztek. Co mám jen dělat, aby jim to OBĚMA - Niallovi i Amelii - došlo? Aby pochopili, jak mě takhle situace ničí, jak trpím! Měli by si uvědomit, že si to doopravdy neužívám. Nic z toho...

"To jste o něčem podobném vážně nikdy neuvažovala?" pozvedla hostitelka překvapeně obočí. "Nebylo by to jednodušší? Zůstala byste s tím chlapcem," trhla hlavou směrem do obchůdku. "Není přesně tohle věc, po níž toužíte nejvíc na světě?"

Na jednu stranu měla pravdu. Chtěla jsem s Louim žít do konce svých dnů, do doby, než mi uplyne vyměřený čas. Ale určitě ne takhle.

Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžu někomu vzít jeho život. Nedokázala bych sama se sebou žít."

Amelia se něžně usmála. "To jsem si přála slyšet."

"Jak prosím?" zalapala jsem po dechu.

"Zkouška," odpověděla prostě. "Odpusťte, musela jsem." Tehdy už se smála celou svou bytostí, kolem očí se jí vytvořily jemné vrásky. "Nezlobte se na mě. Ale všimla jsem si, jaký vztah k příteli Eleanor máte, tudíž mě napadlo, zda jste se nenechala svou láskou k němu zmást. Nemohla bych vám nic zazlívat. Jen mi dovolte otázku. Byla jste do něj zamilovaná už před tou záměnou? Tedy... Spíše asi platonicky? Když pocházíte z Čech?"

Zrudla jsem jako rajské jablíčko. Nechtěla jsem odpovídat. Nechtěla jsem odkrývat ty nejniternější pocity, už takhle jsem si připadala obnažená víc, než když mluvím se svými nejlepšími přáteli.

Tak jsem mlčela. Což mi v poslední době šlo.

"Znala jste ho?" vyptávala se dál.

Zvedla jsem k ní zrak. To jí mám začít vysvětlovat, že je to kluk působící v tom nejznámějším boybandu na světě? To by v kontextu nevyznělo příliš dobře. Nechtěla jsem, aby mě Amelia špatně pochopila. Neměla jsem o Louiho zájem proto, že byl ve 1D. Ne. Toto uskupení mi ho jen přiblížilo jako člověka, a když jsem teď získala takovou neskutečnou možnost poznat ho osobně, prostě jsem do toho spadla. Naplno a úplně celá. Milovala bych ho, i kdyby to byl chudý podomní obchodník.

"Takže znala," vyvodila si vlastní závěr. Správný, musím podotknout. "Můžete mi ale povědět, odkud?"

Vydechla jsem. "Víte, tenhle kluk patří do té nejpopulárnější skupiny nejen v Británii, ale po celém světě."

To Amelia zřejmě nečekala. Čelist jí poklesla v němém údivu. "Jak že?"

"Slyšela jste dobře."

"Aha," vylétlo z ní. "Ehm, to zásadně mění celou situaci."

"Mění? Jak mění?" Ano, opět se dostavila panika.

"Myslela jsem si, že je mezi vámi nějaká specifická spojitost, ale tohle mou teorii poněkud nabourává. Jelikož stejný vztah má k němu evidentně další milion slečen."

To čelist pro změnu poklesla mně. Takže distanc. Já se z té slepé uličky snad nevyhrabu.

"Vlastně," uvědomila jsem si, "je tu něco, co jsem vám zapomněla říct."

Veškerou svou pozornost zacílila na mě.

"Na tom ranči, kde jsme s Louim byli," začala jsem opatrně, "se stalo něco divného. On v pokoji našel mou fotku. Mou jako mou, fotku mého skutečného já. A já nejenže netuším, jak se tam dostala, ale zároveň vůbec nechápu, co to má znamenat."

"Hm-mm," zamručela a přešla k oknu. Seděla jsem jako na jehlách, dělalo se mi nevolno. Měla jsem hrozný strach. Jako vždycky.

"Napadá vás něco?" ozvala jsem se tiše. Amelia stála bez hnutí zády ke mně, fascinována něčím, co viděla jen ona sama. Čas plynul, aniž by má společnice cokoli řekla. Ticho nás halilo jako hustá mlha, proti níž je marný jakýkoli boj. Zatímco Louis si vedle prohlížel mystické pomůcky a talismany, já v křeči seděla na pohovce a počítala minuty. 3...5...10...

Konečně promluvila. "Jste osudově provázáni. Vaše spojení je jako pevná hedvábná stužka, kterou hned tak něco nezničí."

Nečekala jsem, že mi poví právě tohle. Tudíž jsem v první chvíli ani nijak nezareagovala. Chtěla jsem vyčkat, zda se nedozvím něco dalšího.

"Je to jasné," rozhodila ruce a s divoce planoucíma se na mě podívala. "Musí se do vás zamilovat. Do vašeho opravdového já."

Tehdy se u mě naplno projevila hysterie. Vybuchla jsem smíchy. Neskrývalo se v tom sice žádné veselí, přesto zněl takový zvuk nepatřičně.

S Ameliou to, kupodivu, ani nehnulo. Trpělivě čekala, dokud záchvat nepomine, a poté promluvila: "Skončila jste?"

"P-promiňte," štkala jsem, to se mi pro změnu chtělo zase plakat. Jak na horské dráze. Proč jen musí lidská bytost cítit tolik emocí? Už je to k zbláznění. "Ale je snad naprosto jasné, že musí-li to být takhle, dopadnu špatně."

"Začněte si trochu věřit," nabádala mě jemně. "Máte na to právo."

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Dnes pro vás mám jen několik slov: ZA VŠE DĚKUJI... ♥