IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 64

Nehodlala jsem se s ní začít hádat, a tak jsem mlčela. Přestože jsem si, mezi námi, myslela svoje. Naděje sice umírá poslední, říká se, jenže někdy je to zároveň věc, která může člověka zničit. A u mě zatím působila přesně takhle.

Dle hodin jsem usoudila, že nám rozhovor zabral něco kolem třiceti minut, nejvyšší čas k návratu za Louim. Neochotně jsem se vytáhla na nohy, chvilku balancovala a zhluboka se nadechla. "Díky za všechno. Za příběh, podporu. Nezbývá než čekat, co bude dál."

"Popřemýšlejte nad vším, co jsem vám řekla," sehnula se ke stolku a něco z něj opatrně vzala do dlaně. "Tohle u sebe noste jako talisman, pomáhá to v koncentraci."

Podala mi plátěný pytlíček nachové barvy. Voněl po levandulích, odolala jsem touze zabořit do té věcičky tvář. Uklidňovala mě...

"Podívejte se dovnitř," pobídla mě. Uposlechla jsem její rady, povolila šňůrku a nahlédla do temných útrob. Byl to řetízek... Oválný medailonek, v jehož středu byl zasazený jasně žlutý kámen.

"Citrín," odhadla Amelia, co se mi honí hlavou. "Nastoluje vnitřní mír."

"Tohle od vás ale nemohu přijmout," polykala jsem slané slzy. Copak toho pro mě už neudělala dost? Připadala jsem si jako neskutečná přítěž...

"Nemluvte nesmysly," mávla rukou. "Kdybych nechtěla, nedám vám to."

Nedokážu to ospravedlnit, ale cítila jsem, jako by mě k tomu šperku něco přitahovalo. Vytáhla jsem ho ven. Světlo se od kamene odráželo, vrhalo na stěny jemné odlesky.

Jako by se v něm odehrával celý můj příběh. Viděla jsem dominanty Londýna, obličeje kluků. Svou vlastní tvář, splývající s tou Eleanořinou. Mou rodinu, naši malou zemičku ve střední Evropě a své přátele. Ochromila mě bolest. Kdyby se Louis tak nacházel v mém životě. Kdybych o něj tak nemusela přijít.

Bože... Zamilovat se do mého skutečného já? Myslela to Amelia vážně? V tom případě jsem opravdu v koncích... Nikdy už neuvidím své blízké, brzy možná přijdu i o Louiho objetí, jeho konejšivou náruč.

Najednou mě popadl iracionální strach.

"Lou?" rozběhla jsem se do obchůdku. Okamžitě se přede mnou objevil. Vynořil se zpoza vysokého regálu s tlustými knihami, obočí zvednuté v úleku.

Bez jakéhokoli slova jsem mu padla kolem krku. Držela jsem ho, jako by mi měl každou chvílí zmizet.

"Copak se děje?" hladil mě konejšivě po vlasech. "Neboj, jsem tady. Všechno bude v pořádku." Zdvořilostní fráze? Možná. Ale mně v té chvíli pomohla, dokonce moc. Věřila jsem mu. Když to říká, pak se určitě vše spraví. Poprvé po dlouhých několika dnech se mi v duši rozhostil klid a mír.

"Promiň," odtáhla jsem se od něj. "Asi ti musím připadat jako úplný blázen."

Pohladil mě po tváři. "Kdepak. Chováš se sice zvláštně, ale odhaluješ mi tak tu část, kterou jsem dosud nepoznal. A ta část se mi neskutečně líbí."

Zarděla jsem se. Kdyby se ty komplimenty týkaly jen Eleanor, možná bych se od nich dokázala oprostit. Jenže takhle... Zvlášť po tom, co Louis pověděl Niallovi. Nedokázala jsem ten obrázek pustit z hlavy. Ale copak to jde? Aby se někdo v dnešní době zamiloval nikoli do vnější schránky člověka, ale do jeho nitra? Aby ho měl rád proto, jaký je? Asi už jsem o světě neměla příliš valné mínění, jelikož tohle mi přišlo nepředstavitelné... Dávno jsem spadla z růžového obláčku. Realita bývá krutá, někdy až příliš.

"Moc vám to spolu sluší," ozvala se tiše Amelia. Sevřela jsem víčka a skousla ret. Neuvědomila si to, ale svou větou zarazila virtuální nůž v mé hrudi ještě hlouběji. Jo, Louimu a Eleanor to opravdu vždycky slušelo, i proto k ní slečny po celém světě vyhlížely. ONA se k němu hodila, nikoli já...

Poprvé se u mě projevila touha vyvěsit bílý prapor a všechno vzdát. Hm, zajímavá myšlenka... Co by se asi stalo potom?

"Na to ani nemysli," rozlehl se obchůdkem autoritativní hlas. Okamžitě jsem v něm poznala Damiena, mého strážce. Upřímně, bylo mi ho líto. Jistě to se mnou nemá jednoduché. "Hned pusť takovou pitomost z hlavy! A začni konečně bojovat!"

Rozhlédla jsem se kolem. Amelia se o něčem tlumeně bavila s Louim a nadšeně gestikulovala oběma rukama. Nemělo mě překvapit, že ho nikdo jiný neslyší, avšak překvapilo. Pořád ještě.

Jeho obvinění mě rozzuřilo. Copak bojuji málo? Sedím snad na gauči se založenýma rukama a užívám si neplánované dovolené? To jako vážně?

"Tak se hned nerozčiluj," snažil se mě vzápětí horlivě ukonejšit. "To neměla být kritika. Jen se ti snažím pomoci, protože mám dojem, jako by ses už poddávala beznaději." Fajn, v tom měl pravdu. V posledních dnech mi ubyla spousta energie, netušila jsem, kdy zásobník znovu naplním. Kdy, jak a čím.

"Zmiz z mé hlavy, prosím," šeptla jsem, aby to ti dva nemohli zaslechnout. "Cítím se jako blázen."

Damien se zachechtal. Typický bezstarostný zvuk, který jsem mu záviděla. Já se na podobný projev doopravdy necítila.

Poslechl. Vzduch kolem mě zavířil a během vteřiny už jsem opět byla paní vlastních myšlenek.

Vtom se čísi dlaň jemně dotkla té mé. Nemusela jsem ani obracet tvář, poznala jsem Louiho okamžitě. Srdce se vzpínalo k tomu jeho, elektrické záchvěvy ovládaly mou kůži. No, některé věci se nikdy nezmění.

"Co bys řekla na společný oběd?" odzbrojil mě svým typickým pokřiveným úsměvem. Copak si neuvědomoval, co to se mnou dělá? Eleanor se takhle přece musela cítit pokaždé...

"Udělejte si hezký den," vložila se do našeho hovoru Amelia. Její další slova pak patřila pouze mně. "Užívejte si vzájemné blízkosti, však se všechno spraví. Jsem si tím jistá."

Na znamení vděku jsem přikývla. Snad má pravdu.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Děkuji za nádherné reakce a vaši podporu. Nedokážu dostatečně vyjádřit, co pro mě znamená... ♥