Part 106

1.8K 192 17
                                    

Všechny tělesné funkce zahájily stávku.

"Cože?" Na nic dalšího jsem se nezmohla. Říct, že mě jeho slova, plynoucí z deliria, vyděsila, by zdaleka nevystihovalo pocit, jenž mnou prostoupil. Pokoj naplnil chlad a nepříjemný pach napjatého očekávání.

Nevšiml si vyděšeného výrazu v mém obličeji. "Jsi Petra... Ta, na kterou jsem v posledních dnech tak často myslel."

"Lou, blouzníš," našla jsem konečně svůj hlas. Vyměnila jsem obklady a vnímala, kterak do sebe mokrá látka nasává jeho horkost. "Máš teplotu, něco se ti zdá." Na konec jsem přidala konejšivý úsměv, ačkoli jsem se do něj musela vysloveně nutit.

"Nezdá," odporoval vehementně. "Tvůj úsměv bych nezapomněl."

Pevně jsem sevřela čelist.

"A ty upřímné zelené oči," natáhl dlaň a rozpálenými prsty mi přejel po lícní kosti. "Vypadáš přesně jako v mých snech."

Chtěla jsem křičet. Na hrudi mi seděla nesnesitelná tíha, která jen čekala, až se dostane ven, z koutků očí se tlačily slzy. Je to možné? Je možné, že by mě viděl? Mé skutečné já? A proč? Mohlo za to jen blouznění způsobené horečkou?

"Pověz mi o sobě něco, prosím," žadonil. Cítila jsem z jeho hlasu skutečnou naléhavost, touhu po poznání. "Nic o tobě nevím."

"Co bys chtěl vědět?" Můj hlas se pořád neskutečně chvěl.

"Všechno," vydechl prostě. "Odkud jsi, co máš ráda..." Levou ruku si zvedl před obličej a pozorně se zahleděl na stříbrný kroužek, jenž mu objímal prsteníček. "Byl to sen? Nebo skutečnost a tohle se mi nyní opravdu zdá?"

"Já nevím," sklopila jsem poraženě zrak.

"Vyprávěj mi o sobě, než mi zase zmizíš. Jako v tom lese..."

Vzhlédla jsem k němu a bojovala se stravující bolestí, která mnou prostupovala.

"Prosím..."

Tehdy mi na ramena opět usedla tíha celého světa. Vnímala jsem své naříkající tělo naprosto jasně, jasněji než kdy předtím, a uvědomovala si, že bych mu pravděpodobně nebyla nikdy schopná říct "NE". Nikdy, snad ani závisel-li by na tom můj život.

"Dobře," vydechla jsem. "Povím ti o sobě."

Následující hodinu jsem ze sebe sypala jednu příhodu za druhou. Ležela jsem v posteli opřená o polštáře, Louiho hlava mi spočívala v klíně. Vískala jsem jej ve vlasech a popisovala mu svůj domov, rodinu, přátele, vyprávěla mu o Bruníkovi a našich dlouhých procházkách. Svěřila jsem mu snad všechno. Své obavy, starosti, zkušenosti se šikanou. Celé mé nitro se mu otevřelo tak, jak to zvládlo doposud jen s těmi nejbližšími.

Což jsem brala jako znamení.

On se jedním z mých nejbližších stal.

Když jsem po dlouhé době pohlédla dolů, spal. Na čele už se mu neperlil pot, řasy se nechvěly. Pokojně oddechoval, jako by se celé drama odehrálo pouze v mé zmatené mysli. Jediný důkaz představoval štos vlhkých ručníků, které se povalovaly na podlaze.

Políbila jsem jej na tvář, trochu si za sebou upravila polštáře a zvrátila hlavu. Ne právě nejpohodlnější poloha, ovšem byla jsem ochotna trochu bolesti za krkem snést. Neopustím Louiho.

...

"Petro!"

Mlhavě jsem si uvědomovala, že mě z dálky někdo volá.

"Petro!"

Ženský hlas.

"Musíš otevřít oči..."

Následovala jsem pokynů a s velkou námahou rozlepila víčka. Ihned jsem však svého rozhodnutí zalitovala. Obklopovalo mě totiž ostré světlo, bílá, všude byla bílá. Nerozpoznala jsem, kde končí strop a začíná postranní stěna.

Na loktech jsem se vytáhla do polosedu a zamrkala, můj citlivý zrak byl rozostřen slzami, jimiž se snažil trochu chránit.

Stiskla jsem si kořen nosu a zhluboka se nadechla.

Má ruka...

Odtáhla jsem si ji od obličeje a nevěřícně sledovala své prsty s nenápadným šperkem ve formě oblíbeného minerálního kamene-ametystu, krátké nehty zapilované do obloučku a pár jizev, které mi zůstaly po akčním dětství stráveném na vesnici.

Jsem to vážně já?

"Ano, jsi," odpověděl mi ten samý ženský hlas, jenž mě nabádal k probuzení. Znala jsem jej...

"Amelio? Jste to vy?"

Vystoupila ze světla, zhmotnila se odnikud. Stejná jako v mých vzpomínkách. Ty samé bystré oči, skrývající chytrou mysl, konejšivý úsměv a červený šátek na hlavě.

"Další sen?" šeptla jsem nešťastně. Nezbyla ve mně ani troška vůle k boji.

"Něco takového," obdařila mě jakýmsi polovičatým úsměvem a nabídla mi ruku.

S vděkem jsem ji přijala. Začala se mi totiž motat hlava, tělu se poloha na zádech v místě plném bělavého světla zřejmě příliš nezamlouvala.

Rázně jsem odmítala, že bych snad měla strach. Srdce sice pádilo jako splašený kůň a konečky prstů jsem měla ledové, ztuhlé, nicméně jsem si stále hrála na hrdinku. Vždyť... Co jiného jsem měla dělat? Vzdát to? Jistě, ještě nedávno jsem nad tím chvíli uvažovala, ale plány se mění. Nehodlala jsem vyvěsit bílý prapor. Už kvůli Louimu.

* * * * * * * * * * *

Stále jasněji si uvědomuji, kolik pro mě tento román znamená. Teď možná ještě víc, když vím, jak jste si jej oblíbily i vy ♥ DÍKY. ZA VŠECHNO.

PS: Kdybych se zeptala, kterým JEDINÝM slovem byste povídku popsaly, jaké by to bylo? =) =)

PPS: (=D) V knihovně přibyl poslední díl setu s názvem "Skrytá krása", srdečně vás k němu všechny zvu... Tak trochu jiný příběh o kráse ;o)


IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENOМесто, где живут истории. Откройте их для себя