IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 119

Krásné páteční odpoledne! Tak zde máte nový díl velkého románu, je o něco kratší, ale teď vůbec nestíhám, mám toho mraky do školy a ke všemu ještě řeším problémy se zdravím, takže jsem ráda, že jsem zvládla napsat vůbec něco... 
Hodně z vás se mě ptá, KDY už mu hlavní hrdinka poví, že není El. No, nedokážu odpovědět. Jak jsem už zmiňovala někde v komentářích, mám své plány, tudíž ještě nějakou dobu nikdo nikomu nic neřekne. Chci, aby to vyplynulo přirozeně, sled událostí a vyústění, snad to chápete =)
Takže děkuji za trpělivost a doufám, že i přes tu délku u příběhu vydržíte ♥
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zatímco Lou po snídani objednával před penzionem taxi, já stála na terase s posledním hrnkem kouřící kávy a paní majitelkou po svém boku. Sledovala jsem, jak Tommo s mobilem u ucha přechází sem a tam. Jednu ruku měl vraženou v kapse džínů, které přes noc stačily uschnout, občas zlehka kopl do nějakého kamínku a nezapomínal si z obličeje odhrnovat nezbedné prameny kaštanových vlasů. Všechna jeho gesta už mi byla důvěrně známá. A stačilo k tomu pár dní.

Celý uplynulý týden mi připadal vzdálený jako právě rozplynulý sen. Má fantazie se mísila s realitou, nedokázala jsem rozeznat, co je pouhá iluze a co skutečnost.

„Doufám, že se sem ještě vrátíte," zavěsila se žena do mě a pevně mi stiskla loket. „A třeba už jako muž a žena!"

Silně jsem se kousla do spodního rtu. Nepověděla nic špatného, vlastně právě naopak. Určitě myslela, že se začnu teatrálně chichotat, mávat dlaní a červenat se, ovšem já nic takového dělat nehodlala. Nemohla jsem. Den co den do mě tíha celé situace narážela s úplně novou razancí, se silou rovnající se obrovské vlně tsunami.

Střelila jsem k ní pohledem. „Uvidíme..."

Zapátrala mi v obličeji. A zřejmě si uvědomila, jak málo se podobnému tématu toužím věnovat. Jen mě konejšivě poplácala po rameni a víc náš vztah nerozebírala.

Ostatně... Jako muž a žena jsme přece odjížděli. Ačkoli to bylo všechno trošku složitější.

Vsunula jsem ruku do kapes kalhot a nahmatala chladný povrch ono stříbrného kroužku, jímž se má duše v noci spojila s Louim. Nejradši bych se rozesmála. Stala jsem se snad aktérkou v nějakém absurdním dramatu? Ne, takový příběh by nevymysleli ani ti nejlepší hollywoodští scénáristé.

„Taxi tu bude za patnáct minut," houkl z příjezdové cesty.

Neurčitě jsem k němu trhla hlavou a zkroutila rty v neupřímném úšklebku. Ach Bože, Lou... Dala bych všechno za to prohlédnout, co se ti právě teď honí hlavou.

...

Cestou zpátky do Londýna se opět rozpršelo. Déšť bubnoval do kapoty malého černého vozu a z rádia v palubní desce se linuly tlumené tóny písničky od One Republic.

Secrets. Jak příznačné.

Louis mě držel za ruku. Sice jsme spolu nepromluvili jediného slova, nicméně dával mi najevo svou blízkost. A přesto... Přesto jsem se nedokázala zbavit myšlenek na změnu. Vážně se během noci cosi obrátilo. A zřejmě v nás obou. Snažila jsem se zbavit vzpomínky na úlek v jeho obličeji, když mi v tom dalekém pokoji u moře splynulo ze rtů „Já nejsem Eleanor". Takovou reakci jsem vážně neočekávala. Třeba... Třeba si právě v té chvíli uvědomil, že v El měl vždycky to, po čem celý život toužil.

Tiše jsem popotáhla.

„Kluci nám pořádně vynadají," houkl znenadání.

„Eh?" obrátila jsem se k němu.

Díval se z okýnka na ubíhající krajinu, nenavázal se mnou oční kontakt. Napůl seděl se mnou v taxíku, ale druhá polovina jeho duše se potulovala kdovíkde.

„No... Odjeli jsme s tím, že se vrátíme, ale nakonec jsme tu zůstali na noc. Jestli se o tom dozví management, jsem v pěkném průšvihu."

„Copak jsi... klukům nedal vědět?"

„Dal," pokrčil rameny, „ovšem vzhledem k tomu božímu dopuštění bych se nedivil, kdyby trnuli strachy."

Povzdechla jsem si a zavrtala se hlouběji do opěradla. No, takže se přede mnou právě vynořila další starost. Další ohrožení.

Niall.

Něco mi říkalo, že naše setkání bude víc než trapné a plné rozpaků. On jediný věděl, co se skutečně děje. Dokonce mi řekl, že... že mě má rád. Jasně, tehdy nebyl při smyslech, za tím si stojím, ale už jen ten princip mi naháněl husí kůži.

Dospěla jsem k rozhodnutí. O mém „sňatku" s Louim se nesmí nikdy a za žádnou cenu dozvědět. NIKDY.

„Tak se zastavíme v pekárně," stiskla jsem mu ruku. O jediné se zřejmě nepřestanu snažit. A to o záchranu situací. „Nedokážu si představit nikoho, kdo by při pohledu na obrovský čokoládový dort nepookřál."

Konečně se na mě Louis zahleděl. „A víš, že máš pravdu?" Zvesela se zubil, v modrých očích opět jiskřila ta klučičí rozpustilost. Ta, již jsem na něm tak neskutečně milovala. Znamenal pro mě v té chvíli celý svět.

„Pane řidiči," naklonil se mezi sedadly dopředu, „zastavte nám prosím v nejbližší pekárně."

...

Taxikář nás odvezl do nenápadné malé čtvrti, jíž vévodilo roztomilé rodinné pekařství. Už zvenku si mě prostor získal, barevná markýza, výloha plná marcipánových figurek, čokoládových bonbonů a veselých dekorací. Putovala jsem očima po kouzelných věcech za sklem, když jsem si všimla obrovského plakátu, na němž byl vyobrazen vysoký svatební dort v bílé barvě, vykládaný nádhernými růžičkami a velkými perlami.

Z hrdla mi vyšel obdivný povzdech. Takový jsem si vysnila už jako malá holka...

„El?"

Začínala jsem to jméno nenávidět. Já nebyla El!

„Jsi v pořádku?"

Střelila jsem k Louimu pohledem. Stál před vchodovými dveřmi a s rukou napřáhnutou ke klice mě starostlivě pozoroval. Bojovala jsem s nesnesitelně silným nutkáním mu všechno vyklopit. Vykřičet, že nejsem ta dívka, již celé roky znal. Ale neudělala jsem to. Navzdory všemu, čím si procházel on sám, jsem věděla, jak by to vyznělo, jelikož... jelikož jemu se to dělo mimo realitu. Kdežto u mě ony síly zasahovaly přímo doprostřed samotné existence. Myslel by si, že jsem blázen. Zvlášť kdybych se mu zmínila o Damienovi. Sice měl i Louis svého vlastního strážného anděla, ale nevěděl o něm. Jako drtivá většina lidí na planetě.

Takhle jsem to udělat nemohla. Takhle ne... Ještě chvíli musím vydržet. Malou chvíli...

Opět jsem tedy nasadila masku plnou falše a pohodila hlavou. „Jo, samozřejmě že jsem, jen... jen jsem se zadívala na všechny ty sladkosti."

„Tak pojď," napřáhl ke mně ruku, „dáme si něco dobrého!"

* * * * * * * *

PS: Nezapomeňte na soutěž! Odkaz opět najdete v komentářích. Zatím se zapojilo strašně málo lidí, což je obrovská škoda. Plánovala jsem pár dalších takových akcí, ale jak vidím, asi by to nemělo cenu... No, uvidíme =)