IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 112

Nemůžu uvěřit, že je tu už sto dvanáctý díl... Letí to... Děkuji vám všem za tu nádhernou, naprosto famózní podporu, ani netušíte, kolik pro mě znamená ♥
Enjoy it!
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„To je počasí, viďte," sklouzla do houpacího křesla, kterého jsem si kvůli rozjitřené pozornosti vůbec nevšimla, a prsty pevně omotala okolo kouřícího porcelánového šálku. „Vždycky mám problémy usnout. A když se mi to povede, jsem každou chvíli vzhůru. Bohužel... Zde prší často. Častěji, než by se mi líbilo."

Neodpověděla jsem. Sevřela jsem kolena pažemi a zírala do temnoty, rušené jen bičujícími proudy vody. Každá jedna kapka představovala můj osud. Padala, nevěděla kam a setkávala se s tvrdou zemí jako překážkou na vlastní cestě.

„Moje vnučka to tady miluje," pokračovala, jako by snad ani žádnou reakci neočekávala. Zkrátka jen mluvila, vyprávěla a rušila rozpačitou atmosféru, jež se okolo nás rozprostřela. „Dcera mi ji pokaždé přiveze na víkend. Chodíme do lesa, sbíráme léčivé byliny. A pokaždé skončíme u ruin starého kostelíka. Jistě jste na něj při odpolední procházce též narazili..."

Pousmála jsem se. „Ano. Kouzelné místo."

„To vskutku je," přitakala. „Opředené spoustou mýtů, pověstí. Srdce mě bolí, když si uvědomím, jak takové úžasné místo dopadlo. Lidé dnes už nemají k ničemu úctu. Vůbec k ničemu."

Plně jsem s ní souhlasila a sdílela rozhořčení, znějící z jejího hlasu. To byl důvod, proč jsem se občas toužila schovat před celým světem do neprostupné ulity. Ubíjela mě ta všudypřítomná bezohlednost. Netolerance. Sobeckost a neustále se tenčící míra lidskosti. Styděla jsem se, že jsem člověkem.

„Víte o tom," pokračovala, „že se tady v okolí traduje jedna legenda o dvou milencích, jejichž duše se na dávné posvátné místo neustále vracejí?"

Všechny funkce v mém těle vyhlásily stávku. Vzdávala jsem v duchu dík za neprostupnou čerň, v níž se prostor penzionu nacházel. Kdyby si žena všimla mých bledých lící, pojme podezření, že se o mě pokouší nějaký záchvat. A daleko od pravdy by zřejmě nebyla... Je možné, aby mluvila o nás? Totiž... Mně a Louim?

Na poslední chvíli jsem v hrdle zadržela vzlyk.

„Ano, neuvěřitelné, že," zasmála se, mé mlčení si zřejmě vyložila po svém. „Je hezké myslet si, že něco jako osudová láska existuje."

Obrátila jsem k ní obličej. Neviděla jsem moc, přesto bych však mohla odpřisáhnout, že se veselý úsměv změnil v masku smutku. Možná až lhostejnosti.

„Vy na nic podobného nevěříte, že?"

Shlédla ke mně. „Holčičko, je mi už pětašedesát let. A vedu tento penzion sama. Na muže jsem ve svém životě nikdy neměla příliš velké štěstí. Odpusťte, že epická láska, která překoná všechny překážky, není nic pro mě."

„Promiňte," šeptla jsem a zrak znovu upřela do nicoty před sebou.

„Oh, ne, tak jsem to nemyslela," položila mi dlaň plaše na rameno. „Já sice opravdovou lásku nepoznala, avšak to neznamená, že dopadnete stejně."

Potřeba vzlykat se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v nutkavou touhu se hystericky rozchechtat. Opět jako by se ve mně praly dvě naprosto odlišné osobnosti. Žena nevědomky uhodila hřebíček na hlavičku. Mluvila o věci, která se v posledních několika dnech stala hlavním ústředím mých myšlenek. Abych byla upřímná, víc a víc ve mně sílila touha prostě zavřít oči a celé to vzdát. Ušetřila bych sebe i ostatní naprosto zbytečné bolesti. Bolesti, která se táhla našimi životy jako dlouhá pevná nit.

„Ostatně," mluvila dál, „ten chlapec, s nímž jste přijela... Moc vám to spolu sluší. Láska z vás obou sálá na míle daleko."

Musela jsem si položit dlaň přes ústa, jinak bych začala nezadržitelně vzlykat. Každá další vteřina, již má duše trávila v Eleanořině těle, mě posouvala o krok blíž definitivnímu konci. Jen ne tomu šťastnému. Už jsem nevěřila, že ve skutečném životě existuje happy end.

„Mohu se zeptat, jak dlouho už jste spolu?"

Stiskla jsem kořen nosu a před odpovědí několikrát napočítala do pěti. Neměla jsem sílu pátrat v paměti po informacích o jejich vztahu. „Docela dlouho... Na dnešní poměry." Můj hlas zněl nejistě, skřehotavě. Jakýkoli silný zvučný element se úplně vytratil.

„Hlavně ať vám to vydrží. Střežte si lásku, když jste měla to štěstí, že si vás našla," poplácala mě po rameni. „Potkat skutečnou spřízněnou duši je velmi vzácné. Dnes už jsou totiž lidé příliš zaslepení. Nedívají se okolo sebe a především dávají jen na rozum. Přitom přestat poslouchat srdce je to nejhorší, co jeden může udělat."

„Máte pravdu," zajíkla jsem se, nemohla jsem se dočkat, až ta přívětivá žena odejde a já se budu moci konečně naplno rozplakat. „Ale já zase neumím moc poslouchat rozum. Dávám drtivou většinu času jen na ten zrádný orgán umístěný v hrudním koši."

Majitelka se zasmála. „Lepší varianta..."

Chvilku jsme seděly mlčky. Odhadem asi deset minut, když se žena s tichým heknutím vytáhla na nohy. „Půjdu si lehnout. A vy byste měla taky, drahoušku. Potřebujete si odpočinout."

Trhla jsem hlavou, přestože mě nemohla vidět. „Ano, půjdu. Za chvilku."

„Dobře. Dobrou noc."

„Dobrou. A děkuju," houkla jsem ještě. „Za všechno."

„Nemáte zač," odpověděla mi, vnímala jsem z jejího hlasu konejšivý úsměv. „Snídaně je v osm, sejdeme se v dolním salonku. Snadno tam trefíte, povede vás vůně čerstvé kávy!"

„Jste báječná!"

„Já vím," zasmála se. „Mé druhé jméno!"

Jakmile jsem osaměla, zapřela jsem se dlaněmi o chladivé dřevo a vytáhla se do stoje. Svaly mě odmítaly poslouchat, nicméně já je hodlala donutit. Zapřela jsem se o zábradlí a dlouze z plic vyfoukla vzduch. Všude to vonělo deštěm, mokrou trávou a zkypřenou hlínou. Což mi připomnělo domov. Tu maličkou vesničku uprostřed země ve střední Evropě, kde jsem vyrůstala a strávila celé své nádherné dětství.

Moc jsem si přála, aby to u nás Louis poznal. Chtěla jsem se s ním procházet ruku v ruce po stezkách vinoucích se voňavými šumícími lesy, poslouchat křupání větviček a šustění okolo rostoucího porostu, zapomenout na svět číhající mimo říši, již si vytvoříme my dva sami pro sebe.

Zavrtěla jsem hlavou a zoufale si povzdechla. Už dál nemůžu... Potřebuju mluvit s Damienem. A to nejlépe hned.

Chystala jsem se ho právě zavolat, houknout do prostoru jeho jméno a nechat vítr, aby ho odnesl vysoko k nebesům, když dveře vrzly znovu. Tentokrát už mě to nevyděsilo, kdepak, očekávala jsem opětovný příchod paní majitelky. Tudíž jakmile se ozval chlapecký hlas, tak známý a sametový, zaryla jsem nehty do hrubého dřeva pod svýma rukama, z nějž byla terasa postavená.

„El?"

Louis se mě evidentně vydal hledat. A našel... Zvláštní je, že mi to vůbec neudělalo radost. Snad právě naopak.