IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 133

Krásný sobotní večer! Tak jsem se rozhodla sepsat dnes další díl našeho románu. Záměrně nezmiňuji, kolik dílů nám ještě zbývá do konce, jelikož to by vám mohlo napovědět, jaké chystám finále. A já bych vás ráda ještě chvíli držela v napětí, když už celý příběh prožíváte spolu se mnou i hlavními hrdiny =) Za což vám patří obrovský DÍK a uznání za trpělivost ♥ Pomohli jste mi splnit část snu, totiž podělit se o své psaní s ostatními...
Snad se tato část bude líbit... Mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Jestli takhle vypadá konec, není to tak strašné. Nevím, proč jsem se toho celý život bála...

Byla jsem opět malá holčička, co se prohání po kopcích za svou rodnou vesnicí. Po boku se mi držela Jessy, fenka německého boxera, s níž jsem vyrůstala. Která mi dělala chůvu, která ke kočárku nepustila žádného cizího člověka. Běžela jsem, vítr mi cuchal kudrnaté hnědé vlasy, prostorem se nesl můj veselý smích.

Zastavila jsem až na pěšině, ztrácející se v temném lese.

„Nechoď tam."

Vyjekla jsem a obrátila se po hlase.

Za mnou stál na prašné cestě malý kluk. Byl asi ve stejném věku jako já, tváře měl samou temnou šmouhu, špinavé blond vlasy zcuchané.

Jessy ho zbystřila ve stejné chvíli. Výhrůžně zavrčela a přitiskla se mi k nohám.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se pisklavým, dětsky nevinným hláskem.

Chlapec se usmál. Výraz v jeho tváři působil až tíživě dospěle, najednou mi připadalo, jako by se mu v modrých očích zračil celý svět. Moudrost věků... Nemoci si prohlédnout jeho zevnějšek, přísahala bych, že ten pohled patří starému, osudem zkoušenému muži.

„To není důležité," sáhl do kapsy šedivých lacláčů a vytáhl kulaté červené jablko. „Chceš si kousnout?"

Nedůvěřivě jsem jeho nataženou paži pozorovala, nosík nakrčený.

„Proč nesmím do toho lesa?" Jistě. I mé dřívější já bylo až nestydatě tvrdohlavé.

Naklonil hlavu. „Už by ses z něj nikdy nevrátila."

Hrklo ve mně. A Jessy po jeho slovech úplně obrátila. Začala zběsile vrtět ocáskem a přiskočila ke klukovi, naprosto nevzrušená, když natáhl drobnou ručku a začal ji drbat za ušima. Jestliže si k němu vypěstovala důvěru i taková ochránkyně, neměla bych si ta slova vzít k srdci též?

„Kousni si," nabídl mi již podruhé ono lákavě vypadající ovoce. „A jakmile na jazyku ucítíš trpkou pachuť, otevři oči."

„Nechápu..." začala jsem, ovšem on mě naléhavě přerušil. „Prostě mi věř."

Nevím, co mě to následně popadlo, ale skutečně jsem po jablku sáhla a s chutí se do něj zakousla.

Pak se událo víc věcí naráz. Spolu s kyselou pachutí, jež se mi rozlila v ústech, se najednou zvedl vítr, jenž mnou zacloumal tak, až jsem pozbyla rovnováhy a bezvládně se řítila nazad. Náraz do tvrdé země se však nekonal. Místo toho mě zahalil temný sametový háv.

...

Otevřela jsem oči. Světlo v místnosti mi připadalo cizí. Neznámé... A ty vykládané stropní desky? Nevzpomínala jsem, že by se takové nacházely v Louiho ložnici...

Se zasténáním jsem si položila paži na čelo. Třeštila mě hlava, za očima mě tlačila migréna. Nejradši bych se vrátila zpátky do nevědomí, tam, kde neexistovaly starosti či jakákoli trápení. Už jsem neměla sil snášet dál celou tu situaci s Louim. Jak se mu mám jen podívat do očí? Dál hrát komedii? Hrát si na někoho, kým nejsem a kým především ani nikdy nebudu?