IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 75

"Já vím, že ti můj nápad zní šíleně," spojil ruce před tělem, "ale ať přemýšlím jakkoli, je to jediné řešení, které mě napadá."

"Nikdy jsem neuměla riskovat," zahleděla jsem se na fotku jeho rodiny umístěnou na nočním stolku. "A nejsem si ani jistá, že je tohle situace, v níž bych se dokázala změnit."

Niall se zvedl a přisedl ke mně. "Kdybych se poddal sobeckosti, která ve mně pořád číhá, pokusím se tě přemluvit, abys Eleanořinu podobu prostě přijala. Pak bych o tebe nemusel přijít. Což je představa, která mě pronásleduje ve dne v noci. Ale musím se chovat správně..."

Tak špatně se mi dýchalo. Beznaděj se za posledních pár hodin stačila odplížit blíž k mému srdci a já si najednou nebyla jistá, zda dokážu vůbec ještě bojovat. Únava. Ta nesnesitelná únava!

"Už zase tyto myšlenky?" zaburácel mi v hlavě Damienův naštvaný hlas. Spíš ze zvyku jsem pohledem střelila po Niallovi, zda mého strážného anděla přece jen neslyší. Ale obávala jsem se zbytečně. Blonďák v klidu seděl, pohroužen ve vlastních představách.

"Copak jsem ti to posledně neřekl jasně? Nesmíš to vzdát!"

"Jenže já jsem neskutečně vyčerpaná," opáčila jsem v duchu. "Dělá mi problém každý krok, každý úsměv."

"Nechceš bojovat ani kvůli němu?" vykouzlil mi před očima Louiho usmívající se tvář. Pevně jsem stiskla víčka a pokusila se té iluzi uniknout.

"Nehraješ fér," vyčetla jsem mu.

"Já vím," odpověděl a nabídl mi další obrázek. Tentokrát však Louiho a mého pravého já, které se s ním vedlo po prosluněném parku za ruku. Zalapala jsem po dechu a v pěsti sevřela prostěradlo. Slzy mi stékaly po tvářích a vytvářely tam lesklé cestičky, končící až kdesi pod čelistí. Rozplakala jsem se, aniž bych si to uvědomila.

"Co-co se děje?" koktal vyděšeně Niall. Vzápětí se zvedl do stoje a klesnul přede mnou na kolena, jeho oči byly jako modrá tůň plná strachu a hrůzy.

Já ho však sotva vnímala. Damien mi nabízel další a další obrázky s tou samou tematikou, a ačkoli jsem se jim snažila uniknout, nepovedlo se. Cosi v mé hrudi se tříštilo na kousky, skoro jsem slyšela hlasité praskání.

"Přestaň, prosím," žadonila jsem v myšlenkách. "Mučí mě to... Zabíjí mě to!"

"Promiň, ale nesmím dovolit, abys to vzdala."

"A ty si myslíš, že tímto dosáhneš svého cíle? Spíš mě od něj zradíš!"

"Copak Louise nemiluješ?"

"Miluju," křičela jsem ve své vlastní hlavě. "Právě že ho miluju."

"Hej, Petro," cítila jsem na čele něco studeného. "Vnímáš mě?"

Zaostřila jsem před sebe. Niall mi omýval tvář mokrým ručníkem, až tehdy jsem pocítila studený pot, který mi stékal po kůži. Klouby na rukou mě bolely, jak jsem v nich drtila jemnou látku.

"Nialle?" zasípala jsem.

Úlevně vydechl. "Bál jsem se, že se mi tu složíš. Netuším, co bych si počal. Pro samou paniku bych jistě úplně zkameněl."

Dojal mě. To, jakou měl starost, hřálo víc než svetr z té nejlepší příze. A co víc, dotýkal se mého nitra. Strašně mě mrzelo, že mu ubližuji. Sice ne úmyslně, ale to na věci nic nemění.

"Já jen..." začala jsem slabým hlasem, "no... Občas mívám takové stavy."

"Stavy?" pozvedl obočí. "Chceš říct, že se ti podobné záchvaty opakují?"

No, sice jsem přesně to myslela, ale Niallovi bych dobrovolně nic neprozradila. Kdepak. Ne když vím, jaké city ke mně chová. A dokonce bez ohledu na to, jak šílené jsou. Sklopila jsem proto pohled a slabě popotáhla. To byla má jediná odpověď.

"Jasně," prohodil kysele, "ani nemusíš odpovídat. No, babička se zítra vrací z lázní, zavolám jí."

"Neobtěžuj ji," mávla jsem rukou. "Stejně myslím, že v mém případě už se toho moc dělat nedá."

Neodpověděl. Nestačil to, jelikož někdo potichu zaklepal a vzápětí už se mezi dveřmi objevila Louiho starostlivá tvář.

"Omlouvám se, že vás takhle přerušuji, ale El, máš v kuchyni telefon."

Zmateně jsem se zamračila. Tušila jsem, že jde o něco vážného. Konečně měla vlastní hlas i má intuice, za posledních pár dní se z nás staly rovnocenné společnice. Nyní na mě křičela, ať se mám na pozoru.

"Prosím?" přiložila jsem si sluchátko domácího telefonu k uchu.

Na druhém konci zaznělo zlověstné zapraskání.

"Haló!"

"Nemocnice svaté Anny," zachytila jsem přes slabý šum. "Amelia..."

"Kdo volá?" zkoušela jsem dál, ignorujíc, že mi podél páteře běhá mráz. Nelíbilo se mi to. Celá scéna působila jako z laciného hororu, a přestože jsem stále dokola opakovala jednu a tu samou otázku, další odpovědi jsem se nedočkala.

Vtom telefon ohluchl.

Oddálila jsem ho od těla a zaškaredila se. Co to mělo znamenat?

"Kdo ti volal?" zajímal se Louis, do té doby klidně stojící opodál. Opíral se lokty o linku a propaloval mě upřeným pohledem. Zachytila jsem v jeho hlase mizivé stopy nejistoty, dovedla jsem si docela dobře představit, jak na něj uplynulá scéna musela působit. Co bych si odnesla já jakožto nestranný pozorovatel?

"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Moc jsem toho neslyšela."

"Jak to myslíš?"

"Spojení se přerušilo, hrozně v něm praskalo. Ale ten člověk mluvil o nemocnici a o Amelii." Fajn. Možná byla šílenost poslouchat nějakého neznámého, který prostě zavolal k nám, přestože není jasné, jak a kde sebral číslo. Avšak já tušila, že bych to neměla brát na lehkou váhu.

"Amelii?" ujišťoval se. "To je ta žena z obchodu?"

Přikývla jsem.

"Poslyš, Lou," objala jsem se pažemi a zrak zabodla do podlahy. "Nemohl bys mě do té nemocnice hodit? Asi je to hloupost, ale chci mít klid."

"Jasně," přistoupil blíž a políbil mě na čelo. "Jedeme hned."

* * * * * * * * * *

Uch, to je horko! Devět pryč a já se stále koupu ve vlastní šťávě.

Jak si zatím užíváte prázdniny? =)

Víte, chtěla bych vám strašně moc poděkovat za podporu, nádherné komentáře, které zahřívají u srdíčka, follow, jimiž mi dáváte najevo, že vás má tvorba zajímá, a vůbec za to, že jste... You're fabuLouis!! =P =)