IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 89

Zastavily se mi všechny tělesné funkce. Na chvíli jako by se Země přestala otáčet, můj mozek zpracovával Damienova poslední slova.

Potrestat.

Nás.

"Co to přesně znamená?" objala jsem se pažemi. "Nerozumím..."

Projel si vlasy, až se mu na hlavě vytvořilo vrabčí hnízdo. "Ti nahoře," ukázal prstem směrem ke stropu, jako bych snad nevěděla, o kom se bavíme, "neskutečně zuří!"

"Kvůli Niallovi," nadhodila jsem.

"Nejen to," povzdechl si. "Je toho víc."

Přešlápla jsem a v koutcích očí pocítila slané slzy.

"Především se jim nelíbí, že scházíš z cesty, kterou ti naplánovali."

"Promiň?" naježila jsem se. "Scházím z cesty? A jak se mi to asi povedlo, když vůbec nevím, co se mnou mají v plánu?!" Zuřila jsem jako nikdy. Od uší mi v každé vteřině mohla jít pára, nedivila bych se. Naražená žebra začala znovu bolet, mezi krčními obratli mě bodalo.

"Hej hej hej!" vykulil oči. "Klídek, ano? Nepřišel jsem ti cokoli vyčítat, ale musíš vědět, co se stalo. A co se stále ještě děje."

Vzdorně jsem vystrčila bradu. Dobře, vyslechnu si ho, nemám co ztratit. Leda ty poslední zbytky duševního zdraví.

"Fajn," založil paže na prsou a ramenem se opřel o sloupek postele. "Nikdo neví, jak se to stalo, ale tvá láska k Louimu zřejmě... no, jak to jen říct. Prostě něco odstartovala."

"Něco odstartovala?"

"Něco, nad čím šéfové nemají sebemenší kontrolu."

Stále jsem nechápala. Copak existovalo horší peklo, než jaké jsem právě prožívala? Nevím. Buď jak buď, do větší kaše se těžko dostanu. "Damiene, mluvíš v hádankách a já nad nimi dnes fakt nezvládnu přemýšlet!"

"Ale já nemluvím v hádankách!" ohradil se netrpělivě. "Sám nevím, jak ti to všechno vysvětlit. Petro, poslouchej," uchopil mé dlaně naléhavě do svých. "Musíš se mít na pozoru. Mí šéfové," hlas ztlumil do mrazivého šepotu, "už nemůžou ovlivňovat tvůj osud. Vymkl se jim zpod kontroly."

"A," nasucho jsem polkla, "to vážně zapříčinila má láska k Louimu? Jak?"

"Nikdo neví," zabodl zrak do podlahy. "Pravdou však je, že od té včerejší nehody se snaží všemožným způsobem zasáhnout do tvého života, no úplně marně. Zdá se, že teď už nad tebou nemají moc. Nedokážou napravit nic, co by se mohlo zvrtnout."

Zhroutila jsem se na měkkou postel a zadívala se z okna. Stále trochu mrholilo, Londýn se skryl pod šedý háv a vytvářel nad střechami domů mléčnou mlhu.

Damienova slova mě šokovala. Hodně. Do té doby jsem si neuvědomila, jak moc může znamenat, když do vašeho osudu někdo zasahuje. Zvlášť ve chvíli, kdy si nejste ničím jistí a vlastně nevíte, jakou cestou se dát. Jenže nyní jsem byla na všechno sama.

Co jsem cítila? Úlevu, nebo strach? Asi obojí. .

"Říkals mi přece," zasípala jsem zpola zlomeným hlasem, "že mě sem oni," ukázala jsem prstem nahoru, "jen poslali, nic víc. Tak... Nynější vývoj není tak velká změna, ne?"

Damien se nervózně ošil. "Je to všechno složitější."

"Do toho," opřela jsem se lokty o kolena a tvář složila do dlaní. Připravila jsem se duševně na cokoli, co mohlo přijít.