IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 39

"Slečno, jste v pořádku?" oslovila mě starostlivě paní majitelka. Namáhavě jsem na ni zaostřila. Měla nepatrně nakloněnou hlavu, šedé oči za kulatými brýlemi mě doslova propalovaly. "Ano, v úplném." Jak snadno se lež stala součástí mého života. Ani tehdy jsem jim tam neservírovala pravdu. Cítila jsem se mizerně, jako by onen ranní záchvat poznamenal můj organismus, najednou mi přišlo, že nepracuje správně. Bylo mi na omdlení.

"El, co se děje?" zamračil se Louis. Ještě on začíná. Sakra, chce to naučit se umění přetvářky. V posledních dnech jsem se neskutečně zlepšila, třeba to dovedu k dokonalosti. Musím, bez této schopnosti nepřežiju. Potřásla jsem hlavou a zašeptala, aby nás Maggie nemohla slyšet. "To asi budou ještě následky té divoké noci. Přece jen probudit se v bouři v lese s člověkem zamává."

Tvářil se starostlivě. V rysech měl vepsánu hrůzu, obavy, možná i stopu pochybností. Bál se o mě. Upřímně, začínala jsem z toho být vyčerpaná. Proklínala jsem osud za to, jakou krutou lekci mi nachystal. Přestože jsem díku tomu poznala Louiho. Nebo možná právě proto.

"Pojďme," nadhodila jsem zvesela. "Však víš, jak umí být počasí nestálé. Prohlédneme si zdejší krásnou přírodu, než se znovu rozprší."

Prokoukl mě. Věděl, o co se snažím. Jasně jsem to poznala ve výrazu jeho obličeje. Místo protestů si však jen poraženě povzdechl a stiskl mou dlaň pevněji. "Máš pravdu. Pojďme na čerstvý vzduch."

>><<

Vzali jsme to kolem stájí směrem do lesa, kde se mezi stromy ukrývala úzká pěšinka. Všude to vonělo jehličím, vítr se nám proháněl nad hlavou a sem tam zaznělo zapraskání, jak se lesní zvěř kradla svými vyšlapanými stezkami. Kráčela jsem před Louim a užívala si té volnosti, která se mi rozlévala nitrem.

Vtom jsme před sebou zahlédli kus šedivé oblohy. Stromy řídly, až zmizely úplně, a my se ocitli na obrovské ohrazené louce, na níž se páslo několik nádherných koní. Místo jako vystřižené z pohádky.

Bez váhání jsem se vyhoupla na dřevěné hrazení a uvelebila se na něm. Pár těch nádherných zvířat okamžitě zamířilo k nám.

"Škoda že jsme s sebou něco nevzali," nadhodil Louis. Usmála jsem se a pohladila jednoho z koní po chvějícím se chřípí. Souhlasně pohodil hlavou. "Kdo mohl tušit, že pozemky patřící k ranči jsou tak rozlehlé."

"Ani se mi nebude chtít vracet zpátky do Londýna," opřel se vedle mě a natáhl ruku k dalšímu nádhernému grošákovi.

"Nejsi sám. Nejradši bych tu zůstala napořád."

"Co kdybychom si sem vyrazili znovu? Až bude možnost?"

Svěsila jsem ramena a veškerou zbylou sílu dala do zadržení slaných slz. Taková debata mi nesmírně ubližovala. Což on samozřejmě nemohl vědět. Tak nějak jsem tušila, že už nebudu mít příležitost strávit na ranči další víkend.

"Proč ne," zahleděla jsem se do dáli, kde mezi mraky prosvítaly slabé proužky slunce. Vtom mě můj společník vzal za ruku. Jeho dotek se však ve zlomku vteřiny změnil v nesnesitelnou bolest. Obraz se mi rozmazával před očima, pociťovala jsem to samé co ráno v koupelně. Z dálky ke mně doléhalo naléhavé koňské ržání a Louiho vyděšený hlas.

Zmocnila se mě temnota.

>><<

Když jsem víčka znovu rozlepila, oslnilo mě jasně bílé světlo. Bezděky mi hlavou proběhla vzpomínka na několik článků o posmrtném životě, kdy lidé při odchodu z tohoto světa viděli hřejivou zář. Avšak v této nebyla ani stopa tepla či konejšení, spíš naopak. Díky tomu mi došlo, kde skutečně jsem se to ocitla.

NEMOCNICE.

Zasténala jsem a oči znovu zavřela. Od těch ostrých zářivek mě neuvěřitelně třeštila hlava, nejradši bych se propadla zpátky do hlubin spánku, tam neexistovaly žádné starosti ani trable. Jenže takový luxus mi nebyl dopřán. Sotva jsem se trochu uklidnila, zazněl vedle mě ustaraný hlas. "El? El, lásko, konečně ses probrala!"

"Co se stalo?" šeptla jsem zmámeně. Ústa jsem měla vyprahlá, tělo úplně bez energie. Louis se zřejmě zvedl ze židle a usedl na kraj postele, jelikož se matrace pode mnou trochu prohnula. "Co si pamatuješ naposledy?"

"Jak jsme seděli u koní."

"Tak to je zlé," vydechl. Upřela jsem na něj pohled plný paniky. "Zlé?"

"Omdlelas," vysvětlil. Vypadal unaveně, jeho jindy modré oči plné zájmu nyní působily úplně vyhaslým dojmem. "Zhroutila ses mi před očima. Bez váhání jsem zavolal sanitku, jelikož ses vůbec neprobírala. Bylas neuvěřitelně bledá. Nedovedeš si představit, jakou hrůzu jsem zažíval."

"Nechápu to. Jak dlouho už tu ležím?"

"Celé dopoledne," odpověděl. Zalapala jsem po dechu. Proč se tohle jen muselo stát?

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Děkuji vám za veškerou podporu, moc pro mě znamená... ♥ Kočky, "FOLLOW" potěší, oplácím ;o)