IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 126

Krásný středeční večer! Tak po delší době vám přináším nový díl našeho velkého románu =) Ze všeho nejdřív bych vám chtěla strašně moc poděkovat za nádherné a přející komentáře u článku o tom, že IWBWY dosáhlo 100k přečtení. Jste prostě naprosto úžasní, jste boží! To se jinak ani povědět nedá ♥ No, víc úvod asi zdržovat nebudu, snad jen si neodpustím: modlím se, aby se vám příběh i nadále líbil, dávám do toho hodně ze sebe. A proto ani autor nemůže očekávat, že se zavděčí všem. Protože jakékoli vnímání příběhu závisí na tom, jak čtenář prožívá vlastní život, jak vyrůstal, čím si prošel. A já OSOBNĚ vás miluju za to, že příběh Petry a Louiho prožíváte se mnou. VELKÝ DÍK!♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Do patra jsem skutečně doklopýtala, ovšem jakmile se mé nohy dotkly horní podesty, podlomila se mi kolena. Svezla jsem se bezvládně na zem, po tvářích stékaly horké slané slzy. Ten pohled plný obvinění, jejž mi dole kluci věnovali, představoval poslední impulz k tomu, aby se onen chatrný základ, na němž jsem v posledních dnech stavěla své sebeovládání, sesunul do prachu jako hromádka polámaných sirek.

Škytla jsem a přejela si rukou po tváři. Jasné gesto plné bezradnosti, ovšem mě v okamžení zarazilo něco jiného. Nepříjemný lepkavý pocit, jenž mi ulpěl na dlani... Horký...

S bušícím srdcem jsem paži stáhla a pozorně se na svou pravačku zahleděla.

Krev. Byla celá od krve.

Bez váhání jsem vyskočila na nohy, kabelku nechala ledabyle povalovat na podlaze a rozběhla se do nejbližší koupelny. Trvalo to pár vteřin, avšak nekonečných. Hlavou se mi pořád dokola honilo jedno a to samé: konec. Definitivní.

Rozrazila jsem dveře, hrábla po vypínači a nahnala se k zrcadlu. Na poslední chvíli jsem v hrdle zadržela výkřik. Vypadala jsem jak z nějakého nepovedeného stupidního hororu. Karmínově zbarvená tekutina byla všude... Tekla mi z nosu a odkapávala z brady na tričko.

Potřásla jsem hlavou. To nemusí nic znamenat...

Pustila jsem nadoraz teplou vodu a opláchla si obličej. Jak mě to učila mamka, když jsem byla malá? Namočit ručník, položit si jej na šíji a zaklonit se, zůstat v klidu...

Udělala jsem to. A zatímco jsem seděla na kraji vany a čekala, než nepříjemný tlak v nose poleví, na chodbě zazněly naléhavé kroky. Schoulila jsem se do sebe a v duchu úpěnlivě prosila, aby dotyčný prošel kolem koupelny bez povšimnutí, avšak má tužba vyslyšena nebyla. O zlomek vteřiny později se totiž dveře rozlétly.

Na prahu stál s bledou tváří a očima vytřeštěnýma děsem Niall. "Bože, Petru!"

Ne, ani ten výkřik čirého děsu se mnou v dané chvíli nehnul.

"Co se stalo?" klesl přede mnou na kolena. "Na podlaze je všude krev..."

Pokrčila jsem rameny.

"No tak," naléhal, "mluv se mnou!"

"Nialle," opáčila jsem unaveně, "nic se neděje, buď v klidu." Ne, sama jsem svým slovům nevěřila, ale nechtěla jsem přilévat olej do ohně. Nesměla jsem jeho obavy přiživovat. Procházel kvůli mně už dost velkým peklem.

Pochybovačně zvedl obočí.

"Copak tobě se to nikdy nestává?" Činilo mi obrovské potíže znít nenuceně a bezstarostně, ale poháněla mě potřeba upokojit jej, přesvědčit, že si má konečně přestat dělat starosti. Kterými na přicházejícím stejně nic nezmění. Jen si ještě víc ublíží.