IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 115

Dneska jsem se potřebovala odreagovat, od začátku týdne jeden velký stres, tak jsem sedla k notebooku a napsala nový díl našeho velkého románu. Děkuji - opět - za tu úžasnou podporu. Moc pro mě znamená ♥ A DOUFÁM, že vás příběh bude bavit i nadále. Z toho mám vždycky největší strach. Že čtenáři nevydrží =)

PS: Komentáře opravdu nesmírně potěší... Byť by to bylo pouhých pár slov ;o)

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Damien neodpověděl. Nezvládl ani čelit mému pohledu. Ostatně, sama jsem ho skoro nevnímala. Hlavou se mi v neuvěřitelně rychlém sledu míhaly útržky vzpomínek, představ a úvah. Jenže čím víc jsem jimi svůj mozek zahlcovala, tím méně mi cokoli dávalo smysl. Dokonce i věci, již jsem považovala za jasné, se znovu rozpadly na nesourodé kousky. Nechápala jsem vážně už vůbec nic.

„Podle Amelie má i Louis svého strážného anděla," vypálila jsem bez hlubšího rozmyslu asi po dvou minutách naprostého ticha. „Chci s ním mluvit."

Damien sebou silně škubnul. „Co?"

Zapíchla jsem do něj oči. „Chci. Mluvit. S jeho. Strážným. Andělem."

Chlapec několikrát zamrkal, poté nasucho polkl. „Ehm... To nejde. To nesmím."

Zamračila jsem se. Bouřily ve mně emoce, v uších mi hučelo, jako by se vlny na moři tříštily o útesy. „Proč?"

Zarazil se. „To myslíš vážně? Proč asi? Tohle už je úplně za hranicí pravidel! Ne, v žádném případě! A k čemu by ti to vůbec bylo?"

Zjistila jsem, že na to mu odpovědět nedokážu. Vyhrál. Pouhými několika větami dosáhl svého. Nemohla jsem se pokoušet o vytyčený cíl, když jsem cestu k němu vůbec nepromyslela.

„Poslyš," dodal o poznání klidnějším hlasem. „Rozumím ti. Vážně ano. Ale snaž se mě pochopit. Strážci už nebudou riskovat vůbec nic. V situaci, v níž ses ocitla, nemůžou zasahovat ani do osudů lidí okolo tebe! Protože ses nějak vymanila z jejich moci. Bojí se klasického dominového efektu."

„Dominového efektu," zopakovala jsem pobaveně. Míra absurdity se neustále zvyšovala. Vážně jsem bloudila ve zrádném labyrintu se spoustou falešných odboček a slepých ulic. Každý jeden krok znamenal dva zpátky.

„Jo, dominového efektu," přitakal s obdivuhodným sebeovládáním. Na jeho místě už bych se asi na sebe samu rozkřičela. „Tebe ovlivnit nemůžou. Lidi okolo ano. Ale pokud to udělají a zasáhne to i tvou cestu, běh událostí pak nezvrátí. Zamotá se do tvého příběhu ještě víc aktérů, a to by mohlo znamenat totální katastrofu."

„Niall," hlesla jsem.

„Přesně tak. Niall je toho důkazem. Došlo mu, co se okolo tebe děje. Strážci s tím nemohli nic udělat, jelikož o cokoli by se pokusili, to by tě ovlivnilo. A tím se dostáváme zase na začátek."

Chápala jsem to. Těžko, ale chápala. Všechno mělo hlubší význam, propletenější vazby. Někdy by měl člověk víc myslet na následky. Protože s nimi se pak bude muset popasovat. Leckdy jim i čelit do konce svého života. A to bylo břemeno, jejž jsem nehodlala nést.

„Já už málem ani nevím, jak se jmenuju," hlesla jsem unaveně, lokty opřela o kolena a složila tvář do dlaní. „Děsím se každého nového dne. Miluju Louise. Vážně ho z celého srdce miluju," škytla jsem, „ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím..." Nechala jsem si pro sebe, že minutu od minuty se mi srdce svíralo víc a víc, a to ne pouze metaforicky. Bolest vážně stále sílila. Vzpomínala jsem na Ameliino vyprávění o dvou duších, z nichž jednu ono prohození vždycky úplně zničilo. Jak jsem pochopila, nestalo se to mnohokrát. Ale když už...

Možná bych to měla nějak skončit sama. Jednou pro vždy. Definitivně.

Naštěstí tentokrát Damien mé myšlenky nevnímal. Zjevně sám uvažoval nad něčím vážným, daleko od reality, mezi obočím se mu objevila úzká mělká rýha. Opravdu se změnil. Od našeho prvního setkání uplynulo pár dnů a on... dospěl. Zní to zvláštně, no lepší definici bych asi nenašla.

„Neměla jsem tě sem takhle tahat, omlouvám se," kuňkla jsem a malátně se vytáhla na nohy. „Už bych si měla uvědomit, že nic nevyřeším. Čím víc se budu snažit, tím to celé zhorším."

„To neříkej," zavrtěl hlavou a sám se s hlubokým povzdechem napřímil. „Kdyby ses přestala snažit, byl by to konec. Pamatuj, boj, ač se zdá zpočátku marný, je vždycky tím správným krokem. Když máš za co bojovat." S poslední větou se naklonil, rychle mě líbnul na tvář, a než bych stačila jen mrknout, zmizel v záři oslepujícího světelného kotouče.

Několik dlouhých desítek vteřin jsem jen přešlapovala a mlčky zírala na místo, kde Damien ještě před chvilkou stál. Proč se mi žaludek najednou tak podivně kroutil?

...

Stoupala jsem vzhůru po schodech tonoucích ve tmě a nervózně si kousala spodní ret. Uplynula půl hodina od rozhovoru s andělem. Půl hodina, kterou jsem strávila zíráním do tmy, posloucháním hvízdajícího vánku a slábnoucího pleskání dešťových kapek. Nejradši bych prchla někam daleko. Hodně daleko. A sama...

Mé nohy se dotkly podesty v prvním patře. Z nějakého důvodu se mi do pronajatého pokoje nechtělo. Jestliže bude Louis stále vzhůru... Nevěděla jsem, jak se při pohledu do jeho tváře zachovám. Stále jsem bojovala se vzpomínkami na absurdní halucinaci – či o co v tom lese šlo – a její dohru. Na sňatek, prsteny. Na ten nádherný dlouhý polibek, při němž se mi krev v žilách proměnila ve zničující lávu. Lávu, hrnoucí se po celé délce smrtící sopky a beroucí vše, co jí přišlo do cesty.

S obavami sobě vlastními jsem stanula před dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla a ruku vztáhla po klice.

V krbu opět praskal oheň.

Rychle jsem místnost přejela pohledem. Louis ležel na boku, zády ke mně, a pokojně oddechoval. Buď spal, nebo to jen předstíral, každopádně jakmile jsem za sebou co nejopatrněji zavřela, jen se lehce zavrtěl, ale jinak nedal najevo, že ví o mé přítomnosti.

Spadl mi ze srdce obrovský balvan. Nebylo to správné. Tak velkou úlevu jsem cítit neměla. Něco se změnilo i ve mně, nikoli pouze v Tommovi.

Spánek po mně konečně začal natahovat svá osidla. Plaše jsem proto odhrnula pokrývku na druhé straně postele a rychle pod ni vklouzla. Nepřála jsem si nic jiného než klidný, dlouhý, a především bezesný odpočinek.

...

Doléhala ke mně tlumená hudba. Příjemná melodie, již jsem neznala, ale která můj tep podivně uklidňovala a stabilizovala. Chvění probíhalo po celé ploše mé pokožky, rty se mi kroutily v úsměvu, aniž bych si to uvědomovala.

Avšak... Ne, nelíbilo se mi to.

Rozlepila jsem víčka. A zavrávorala. Nenacházela jsem se v motýlku, dokonce jsem ani neležela v měkkých pokrývkách. Já totiž vůbec neležela!

S úlekem jsem se rozhlédla okolo. Ať jsem se ocitla kdekoli, bylo to nádherné. Malá místnost otevírající se na slunnou terasu s výhledem na oceán, bílé závěsy třepotající se v lehkém vánku. Vůně soli a exotického koření... Vysoká postel s temně rudými sametovými nebesy, zlaté zdobené zrcadlo na protější stěně. Lahev vína a dvě broušené sklenky...

Všechny funkce v mém těle vyhlásily stávku. To snad...

„Petru?"

Rychle jsem se obrátila po hlase.

Ano, stál tam. Uprostřed obloukového průchodu, oblečen ve smetanové košili rozepnuté do půli hrudníku a obyčejných volných riflích. Za zády se mu klenulo čistě modré nebe, oči stejné barvy vyjadřovaly stejnou měrou úlek, nevěřícnost i obrovské štěstí.

Byl to Louis.