IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 98

"Věříš na osud?" nedalo mi. Takovou konverzaci jsme vedli poprvé. A já měla spousty otázek... Toužila jsem poznat tu úplně odlišnou stránku jeho osobnosti. Louis byl skvělý člověk, který se ostatním příliš neotevíral. Chtěla jsem nahlédnout pod onu ochrannou masku, již se naučil nosit.

"Vlastně ani nevím," zahleděl se kamsi přes mé rameno. "Ale nějaký řád naše existence mít musí, nemyslíš?" Svůj zrak stočil někdy v půlce věty zpátky ke mně, tentokrát se zdál ještě pronikavější.

Nikdo jiný neměl moc mě takhle vykolejit.

"Co když," odpovídala jsem, aniž bych věděla, co vlastně hodlám říct, "mají lidé osud předem daný? Docela ráda bych věřila i tomu, že se všechno děje z nějakého důvodu."

Louis se usmál. "Dokázal bych si s tebou povídat hodiny..."

Málem jsem mu padla kolem krku. Jedinou obranou bylo pokusit se situaci nějak odlehčit. Tudíž jsem se trochu pousmála a pohodila hlavou. "No, nejsem si jistá, zda bys hodiny vydržel na takovém místě... Nezdá se ti to trochu strašidelné?"

Se zájmem se rozhlédl dokola. "Ani ne... Naopak, tohle místo má v sobě energii. Mám dojem, že jsem tady byl odpoledne, jen... To se zde nacházelo stěží pár rozvalin."

"Takže?" nadhodila jsem zvědavě.

Zasmál se. "Dobrá, máš pravdu. Je to strašidelné."

Spokojeně jsem se uculila.

"Co to uvnitř prozkoumat?" nabídl mi ruku. Nejistě jsem ji pozorovala. Ne že bych nechtěla své prsty proplést s jeho, naopak. Celá má bytost po tom prahla. Ale bála jsem se. Pokud teď něco zkazím, nikdo mi už nepomůže... Kéž bych to všechno konečně pochopila! Dokud nade mnou bděli oni Správci osudu, existovala mizivá naděje, že se jednou dostanu zpátky domů. Ovšem nyní... Co bude dál?

"Já tě neukousnu," naklonil hlavu. "Hmm?"

Povzdechla jsem si a ruku tedy přijala.

Projelo mnou tisíc voltů. Třikrát po sobě jsem zalapala po dechu, než se mé vidění znovu zaostřilo.

Louim zřejmě zmítaly podobné pocity. Soudě dle vytřeštěných očí a hrudníku, jenž se mu překotně zvedal a zase klesal.

Vpíjeli jsme se do sebe pohledem. Celý svět se zastavil. Čas zamrznul a nic jiného neexistovalo. Vážně nic... Chtěla jsem mu jen vklouznout do náruče, schovat se v ní před čímkoli, co mohlo přijít...

Z neznámého důvodu jsem to však neudělala. Místo toho jsem odvrátila obličej a konečně do plic zhluboka natáhla vzduch. Můj mozek už začal akutně postrádat kyslík.

Vykročil. Aniž by pronesl jediné slovo. A já mu za to byla vděčná, skutečně jsem netušila, jak bych se měla zachovat. Nenapadaly mě správné reakce, připadala jsem si, jako bych dospěla na hranici svých možností.

Musela jsem si trochu podkasat plátěné šaty, jelikož mi bránily v překračování popadaných kmenů stromů. Ať jsme se ocitli v kterémkoli roce, nikdo už tam nechodil. Tráva rostla skoro do výše pasu, keře natahovaly své větvičky, jako by nám chtěly zabránit v cestě.

Stromovím pronikal mléčný svit měsíce. Objímal mě chlad, naštěstí mu v ovládnutí mé duše zabránila Louiho konejšivá dlaň. Byl mi oporou, s ním na chvíli zmizela většina strašáků, kteří se stali nedílnou součástí mého života.

Prošli jsme vysokou dírou zející v čelní zdi, jež dříve zřejmě bývala dveřmi, a ocitli se v tmavém studeném prostoru, který ničím nepřipomínal kostelík. Po zemi se povalovalo kamení, dlažbu na většině míst vystřídala příroda. Tráva prorůstala zvláštními ornamenty, zdmi se táhly praskliny a barevná mozaika v oknech už skoro neexistovala. Přesto však prostor dýchal nezaměnitelnou atmosférou.

"Kdes to vzala?" zaznělo náhle. Hlas mého společníka v sobě nesl stopy jak zmatku, tak obav, jen mi hned nedošlo, o čem to mluví.

Sledovala jsem, kam mířil jeho vyděšený pohled.

Osidla hrůzy se kolem mě znovu omotala. Díval se na náramek, jenž se mi pohupoval na zápěstí. Šlo o šperk, který mi – nebo spíš Eleanor Louis přinesl do nemocnice po oné automobilové nehodě. Ten s přívěsky ve tvaru srdce či křídla.

Hrdlo mi naplnila panika. Vždyť já ho nenosila! Sundala jsem ho ještě ten večer, protože jsem ho nechtěla zničit. Ležel u kluků doma, schovaný v krabičce, v níž se nacházel původně. A nikdo o něm nevěděl.

"Odkud to máš?" zopakoval trpělivě. Obdivovala jsem jeho sebeovládání. Já už bych se na jeho místě hroutila.

"Nevím," šeptla jsem, propalujíc tu věc nevěřícným pohledem. "Nevzpomínám si, že bych to měla, když jsem se tu ocitla..."

Snad mě ani neposlouchal. Kdo ví, co se mu honilo hlavou, neodvažovala jsem se nad tím vůbec přemýšlet. Nejdřív citrín, teď náramek... Místo abych pomalu nacházela z celého propletence cestu, bloudila jsem stále víc.

"Třeba je to všechno jen sen, obyčejný výplod tvé bujné fantazie," nadhodila jsem rádoby zvesela, šlo mi jen o to, abych trochu rozptýlila napjatou atmosféru, jež se kolem nás rozprostřela.

Konečně ke mně znovu obrátil rozjitřenou pozornost. "Nějak nemyslím, že zrovna tebe bych si byl schopný vysnít..."

Trochu jsem se od něj odtáhla. Pronesl totiž jednu z věcí, o níž jsem netušila, jak ji vnímat. Na první poslech mi to neznělo jako kompliment...

"Počkej," zasmál se a přitáhl si mě zpátky k sobě. "Myslel jsem to v dobrém. Jsi totiž tak jiná, tak... tak úžasně jiná! Kdepak, ty nebudeš sen. Třeba... Třeba jsi vážně můj osud." Na konci mi pod jeho průzračnýma očima bylo už takové horko, až jsem trpěla nedostatkem čerstvého vzduchu, přestože jsme se nacházeli uprostřed noci v ruinách starého kostela.

Páni, to zní jak z nějakého filmu.

"Copak tomu skutečně věříš?" Můj zrak vyjadřoval všechny pochyby, na chvíli jsem se proměnila v zarytého skeptika, který odmítá připustit i fakt, že je Země doopravdy kulatá. Nedokázala jsem ta slova jen tak přijmout. Byla tu El... Nemluvím teď o sobě. Mířím k té skutečné dívce vyrůstající v Británii. K člověku, jemuž jsem se v nejmenším nepodobala.

"Momentálně nevím, čemu bych měl věřit," stočil zrak ke stropu.

Pevně jsem mu stiskla ruku. Chápala jsem ho, jistě víc, než by si vůbec pomyslel. Netušil, že já, opravdu já jsem už nějakou dobu součástí jeho života. Nevěděl, jak moc mi na něm záleží, neměl nejmenší tušení o tom, že jsem mu dávno věnovala celé své srdce.

Rozhlédla jsem se kolem. Oči už si na tmu přivykly, rozeznávala jsem obrysy výklenků, v nichž kdysi stály sošky svatých, dřevěné kříže a staré řetězy, na kterých dříve jistě visely mističky s kadidlem.

"Proč myslíš, že se tohle děje?" nadhodila jsem bezmyšlenkovitě. Prostor mě fascinoval. Nejenže dýchal nezaměnitelnou atmosférou starých časů, jak už jsem zmínila, ale měla jsem pocit, že nás sledují páry očí všech zamilovaných, kteří zde stvrdili svou lásku.

Zrak se mi rozostřil pod návalem slaných slz.

"To kdybych věděl," povzdechl si zoufale. "Pořád mám však neodbytný dojem, že tohle je správné. Že... Že se tu máme setkávat. Třeba má všechno hlubší význam."

Poslouchala jsem ho jako ve snách. Hlubší význam... To se dalo říct o mém neplánovaném "výletu" do Anglie. Ten aspoň zařídili ti nahoře! Ale co úniky na taková zvláštní místa? Správci už nade mnou přece nemají moc, tak co se děje?

* * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Holky, tedy... Klobouk dolů před vámi. Před vašimi úžasnými reakcemi, které mi u každého dílu zanecháváte! Jste mým hnacím motorem, bez vás bych neměla důvod účet na wtp udržovat. Děkuju, za všechno =3 Úplně se pokaždé tetelím. Jsem ráda, že má příběh hlavu i patu. Že se k němu rády vracíte a nelitujete času, který jste mu věnovaly. Pevně doufám, že to tak i zůstane... =)  THX!

PS: Povídka "The real world" s Jamiem Dornanem v hlavní roli dospěla k závěru, takže pokud jste jej četly a ještě na samotný konec nejukly, stačí podívat se do knihovničky =)