IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 109

Ladně se vytáhla na nohy, aniž by mou paži pustila, a já najednou neklidně přešlapovala vedle ní. Už jsem necítila konejšivé teplo, nýbrž nepříjemný ledový chlad, jenž se zakusoval do každičké části mé rozjitřené bytosti.

Amelia mávla ve vzduchu dlaní, jako by opisovala velký oblouk, a během toho jí z úst plynula tichá slova. „Na světě existují duše, jež toho pamatují víc než všechny ostatní. Ta tvá i Louiho mezi ně patří. Poprvé jste se setkali už na úsvitu věků a od té doby vás osud svádí dohromady v každém z vašich životů."

Aniž bych si to uvědomila, začaly se mi po lících kutálet obrovské slané slzy. Láska k tomuhle klukovi mě pomalu ale jistě zabíjela. Doslova. Jestli je to tak, jak je potom možné, že se celá naše situace tak strašně a takřka beznadějně zamotala? Kde jen Správci udělali chybu?

„Dívej se pozorně," vytrhla mě ze sebezničujících úvah. „Třeba si poskládáš pár dílků vašeho příběhu dohromady..."

Chystala jsem se velmi kousavě a ironicky namítnout, na co se mám asi v nekonečné záplavě bílého světla koukat, když vtom se na místě, které obkroužila dlaní, začal formovat nejasný obraz. V pouhých několika vteřinách se zaostřil, ustálil.

Spatřila jsem sebe. Tedy, přesněji řečeno mé mladší, asi tak 15leté já. Stála jsem ve viktoriánských šatech před obrovským domem s rozlehlou pěstěnou zahradou a po mém boku se držel známý šarmantní chlapec s podmanivýma pomněnkovýma očima.

Louis. Poznala bych ho za všech okolností.

Škytla jsem.

Náhle se vidina změnila. Obraz na chvilku zmizel, jen aby jeho místo zaujal nový. V něm se podél břehu jakéhosi jezera ruku v ruce procházel zamilovaný pár. Láska z nich vyloženě prýštila, není snad nutné upozorňovat, komu tváře ve vidině patřily.

Opět nám bylo tak patnáct let...

„Dost, prosím," zaúpěla jsem, objala se pažemi a klesla bezvládně na kolena. Tak příšernou bolest jsem nikdy předtím nezažila. Dokonce ani ve chvíli, kdy jsem na statku omdlela a skončila v nemocnici. „Já už tohle nesnesu!"

Amelia okamžitě poklekla a pevně, sebejistě mě objala. Aniž bych otevřela oči, obrátila jsem se k ní a zabořila jí obličej do ramene. Představovala v dané chvíli můj jediný opěrný bod. Jedinou věc, která mi zabránila v totálním a definitivním zhroucení.

„Proč jste mi něco takového vůbec ukazovala?" kuňkla jsem ublíženě. „Nejsem tak silná, jak si myslíte!"

Hladila mě konejšivě po zádech, a přestože celá její bytost sálala tepajícím horkem, mně byla stále příšerná zima.

„Všimla sis v těch vizích něčeho? Podobaly se?"

Popotáhla jsem a opět se od ní odtáhla. Nerozuměla jsem její otázce. Respektive... Nechápala jsem, proč se mě vůbec na něco takového ptá. Jaký má tohle téma vůbec smysl? Dokáže má odpověď snad něco vyřešit?

„Tak podobaly?" naléhala jemně, její bystré světlé oči zářily napjatým očekáváním.

Ošila jsem se. „Já-já nevím. Možná... V obou jsme byli mladí, ještě teenageři..."

„Přesně tak," pokývala spokojeně hlavou, vypadala jako paní učitelka v první třídě, jejímž žáčkům se podařil obrovský pokrok. „Byli jste oba mladí. A co je důvod, proč v tomto životě nevyšlo nic tak, jak mělo."

„Amelie, nerozumím vám..."

Smířlivě se pousmála. „Neboj, všechno ti vysvětlím. Jen, prosím, pozorně poslouchej a na nic se neptej. Zatím ne..."