IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 101

"Drazí snoubenci," sepjal kněz ruce jako při modlitbě. Jeho hlas se nesl až ke stropu, rezonoval v barevných vitrážích. Silný, odhodlaný, rozhodný. "Sešli jsme se tu dnes, abychom stvrdili vaše pouto a spojili vás do svazku manželského."

Nasucho jsem polkla, hrdlo vyprahlo a mně se v něm nyní rozprostírala Sahara.

"Louisi, berete si zde přítomnou Petru a slibujete, že spolu budete ruku v ruce kráčet životem a překonávat všechny překážky, jež vám osud nachystá?"

Letmým pohledem jsem sklouzla ke svému společníkovi. Pevně svíral mé prsty, snad se bál, že mu v příští vteřině zmizím. Uvolněný v obličeji, modré, jiskřící oči a na sladkých rtech náznak úsměvu. Jeho rozpoložení se diametrálně odlišovalo od toho mého. Neměl obavy, nevnímal onu chvíli jako hloupost... Možná bych si z něj měla vzít příklad. Netušila jsem sice, o co jde, nenašla jsem jediný důvod, proč by se to celé vůbec dělo, nicméně třeba právě proto to bylo výjimečné. Speciální... Pohádka, jež neměla s realitou společného ani minimum.

"Ano," odpověděl sebejistě.

Srdíčko opět explodovalo.

"Petro," oslovil kněz následně mě. Opravdu s velkou námahou jsem soustředění obrátila k němu. "Berete si zde přítomného Louise a slibujete, že spolu budete ruku v ruce kráčet životem a překonávat všechny překážky, jež vám osud nachystá?"

Kousla jsem se do rtu. Lou se vedle mě napjal a s ustaraným výrazem se na mě podíval. Dokázala bych říct, co se mu honí hlavou. Ale já nechtěla couvnout, tedy... Rozum chtěl, ovšem emoce nepřehlušil. Naštěstí.

Nebo bohužel?

"Ano." Slyšela jsem vlastní hlas, no nebyla si vědoma toho, že bych promluvila. Jak silné umí být touhy skrývající se v lidském podvědomí...

"Z moci mi svěřené vás nyní prohlašuji za muže a ženu. Ženichu, můžete políbit svou nevěstu."

Obrátili jsme se k sobě čelem. Uchopil mou tvář do dlaní a trochu váhavě se ke mně naklonil. Vpíjel se do mých očí, jako by v nich hledal odpovědi na všechny záhady světa.

A pak... Pak se usmál. Byla jsem okouzlená a nepřála si nic jiného než znovu ochutnat jeho rty. Staly se něčím, bez čeho jsem existovala jen velmi těžko. Nesčetněkrát jsem si doma v Čechách představovala, jaké asi jsou Louiho polibky. Ovšem... Realita byla mnohem lepší.

"Smím?" zeptal se plaše.

"Smíš cokoli," vydechla jsem nezřetelně.

Rozuměl mi. Pochopil. Ukradl si toužebný polibek, jenž se v ničem nepodobal ani jedinému z těch předchozích. Skrývala se v něm nově objevená vášeň, touha. Vévodila mu jakási sladká nechápavost, jelikož ani jeden z nás tak docela nerozuměl tomu, co se uprostřed starého kostelíka, skrytého v hlubokých lesích, stalo.

"A prsteny?" vyrušil nás po ostudně dlouhé době knězův spokojený hlas.

Louis se ode mě odtáhl. Kousl se do rtu a natočil k němu tvář. "Prsteny? Jak bychom je mohli mít, když jsme nic z tohohle neplánovali?" Nezněl naštvaně, jen... lítostivě. Bodlo mě u srdce. Jako by se mě každá jeho bolest, i ta sebemenší, dotýkala.

"V tom případě," sáhl kněz do záhybů svého jednoduchého roucha a vytáhl dva obyčejné stříbrné prsteny s jemnými ornamenty, "mi dovolte tuto nepatrnou chybku napravit." S tím je nabídl Louimu, který si oba nejistě převzal.

Chvilku je pozorně zkoumal, pak k záhadnému muži zvedl zrak. "To nemůžeme přijmout..."

Oslovený mávl rukou. "S tím si nedělejte starosti. Tady," poklepal si ukazováčkem na spánek, "i tady," položil ruku na hruď, "cítím, že vám ty prsteny patří. Takže ne že si je nemůžete vzít, vy musíte!"

Louis se zasmál, vzal mě za ruku a jeden z kroužků navlékl na levý prsteníček. Padl jako ulitý, neuvěřitelné...

Bez řečí či jakéhokoli váhání jsem následovala jeho příkladu. I druhý prsten seděl, jako by byl vyrobený přímo pro něj. Objal mu prst, snad tam patřil odjakživa.

Zatvářil se nelíčeně šťastně. Kolem očí vyskočily jemné vějířky vrásek, jasný důkaz, že se tento chlapec často usmíval. Průzračná modrá připomínala letní oblohu. Bezstarostné chvilky strávené s těmi nejbližšími, radost a dětské rozechvění.

Zrak mi sklouzl k obyčejnému stříbrnému kroužku. Pronikavě jsem se na něj zahleděla. Jako bych očekávala, že se v příští vteřině rozpadne na střípky a zmizí z tohoto světa.

"Ten náramek se k tobě hodí," broukl, upřeně hypnotizuje mé zápěstí s cinkající parádou. Úkosem jsem pohlédla na něj a poté též na šperk. Stále jsem nechápala, kde se vzal. Ačkoli bylo pravdou, že tentokrát se mohlo jednat pouze o obyčejný sen, halucinaci, již vykouzlilo mé starostí a obav plné podvědomí. Rádo si se mnou pohrávalo, jen co je pravda. A pranic mu nezáleželo na tom, že jsem pokaždé neskutečně trpěla.

"Doopravdy netuším," šeptla jsem, "jak se mi mohl dostat na ruku."

"Nic mi nevysvětluj," zavrtěl hlavou. "Zjevně je tady," pažemi obsáhl celý okolní prostor, "možné opravdu vše."

Usmála jsem se, ačkoli značně vyčerpaně. Najednou veškerá má energie zmizela, jako by někdo vytáhl špunt a všechnu ji vypustil do světa. Nezbývala ani kapka, víčka se mi klížila a já začala svůj boj s vyčerpáním pomalu prohrávat.

Podlomila se mi kolena.

"Petru?" vyjekl Louis vyděšeně. Držel mě pevně kolem pasu a tiskl k sobě, jako by mě tak mohl ochránit před celým světem. V nejmenším netušil, že nebezpečí nečeká venku, nýbrž uvnitř mé hlavy. V nejskrytějších zákoutích mého mozku.

Díky teplu jeho těla a tlukotu srdce, jež ke mně skrz mlžný opar doléhalo, bylo odplouvání do temnoty snesitelnější.

Nořila jsem se z říše snů a pomalu se vracela do reality. Temnotu nahradilo slabé světlo, jež mi pronikalo pod víčky, prostorem se nesl tichý praskot dřevěných polen.

I přes mozek stále ještě zahalený do mlžného závoje mi naplno docházelo, kde jsem se to ocitla. Kam jsem se vrátila.

Do venkovského hotýlku za Londýnem.

Nepatrně jsem se zavrtěla a vydechla. Pod mou tváří bušilo Louiho srdce, silně, naléhavě. Objímal mě okolo ramen, držel majetnicky ve své náruči. Má hlava klidně spočívala na jeho potetované hrudi, pokožka sálala horkem.

Vtom sebou trhnul.

Vymrštila jsem se do sedu, nechala ze sebe sklouznout jeho paži a sklonila se nad něj. Čelist měl zaťatou, naběhlé žíly na krku zběsile pulzovaly. Bezkrevné rty neslyšně mumlaly slova, jež jsem neměla šanci rozluštit, na spáncích se perlil pot.

Víčka stále křečovitě sevřená.

"Lou?" špitla jsem.

Nic.

"Lou!" vzala jsem jej za ruku, rozpálenou jako písek na Sahaře, a chtěla své prsty pevně proplést s jeho, když mě cosi zarazilo.

Na prsteníčku se mu skvěl stříbrný kroužek s jemnými ornamenty.

Instinktivně jsem pohlédla na svou levačku.

I tam odpočíval prsten, jenž mi Louis navlékl ve snu. Ten od podivného přívětivého kněze, který definitivně spojil naše životy.

Jedno bylo jisté. Neprobudila jsem se z pouhé představy vyvolané mou nešťastnou duší. Kdepak. Stále se jednalo o něco mnohem složitějšího.

* * * * * * * * * * * * * * * *

Ach... Pořád nějak nedokážu uvěřit, jak daleko jsme se už dostali. A jak daleko se ještě dostaneme ;o) Jsem si vědoma, že je tento příběh jiný, odlišný. Asi proto ho mám ale já osobně tak ráda. A je pro mě tou největší odměnou vidět, že si jej zamilovali i další. Že se k němu rády vracíte, že se vám zapsal do srdcí. Za to vám asi nikdy dostatečně nepoděkuju... Dokázali jste mi, že mé psaní za něco stojí. Což je to nejlepší, co jeden může za svou snahu dostat. LUV YA!