IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 113

Především se omlouvám, že dnes je díl kratší, nějak mi to nemyslí... Děkuji za vaši úžasnou podporu, bez ní bych neměla důvod se o tento účet starat. Jste úžasní!
PS: Na konci vás čeká pár aktualizací =)
* * * * * * * * * * * *

„Jsi v pořádku?"

Div jsem si neodfrkla. Hodně dlouho se mě na tohle nezeptal...

„Měl jsem o tebe strach..."

Stále se ode mě nedočkal jediného slůvka. Bála jsem se, že když promluvím, všechno pokazím. Bála jsem se, že... že mu dojde, co se kolem děje. Že si uvědomí tu obrovskou změnu, jež se v jeho přítelkyni odehrála. A nesmíří se s ní.

Na druhou stranu... Nepřála jsem si někde v hloubi duše přesně to? Aby se moje kamufláž zbortila vinou nikoli mou, ale někoho jiného? I kdyby to byl Louis?

Chlad se mi znovu zakousl do těla, a to s úplně novou, neuvěřitelně silnou razancí. Dost jsem pochybovala o tom, že se ještě někdy přestanu třást. V dané chvíli mi to přišlo takřka nemožné.

Nejistě mě pažemi objal okolo pasu. Ano, něco se změnilo. Jen jsem neměla sílu nad tím hloubat či to nějak dopodrobna zkoumat. A hlavně jsem se toho příšerně bála. Moje budoucnost se stále víc vzdalovala, mizela za obzorem a já doposud bohužel - či bohudík? - nepřišla na způsob, jak ji dohonit. Avšak... Chtěla jsem to vůbec?

Jedna otázka střídala druhou. Tonula jsem ve vlastních naprosto matoucích pocitech a připadala si jako ten největší blázen na světě. Ptala jsem se sebe samé a čekala, že mi podvědomí poskytne odpověď? Skvělé... To už byla vyloženě diagnóza.

„Lou?" broukla jsem do prostoru.

„Ano?"

„Přemýšlela jsem," nadechla jsem se a dál pozorně naslouchala pleskání dešťových kapek o trávník. „Vážně si nevzpomínáš na nic, co předcházelo tvému záchvatu? Věř mi... Bylo to děsivé. Chystala jsem se ti dokonce volat záchranku..."

Chvilku mlčel. Jeho horký dech mi vanul na odhalenou šíji, přistihla jsem se, jak opětovně bojuji se silnými výboji elektřiny, jež mnou probíhaly.

„Ne, nevzpomínám," odpověděl nakonec. „Pamatuji se, že jsme usínali u krbu, a potom... Tma. Vzbudil jsem se až před hodinou. V posteli a s hlavou ve tvém klíně."

Neříkal pravdu. Nevím, jak jsem to poznala... Snad z podivného tónu v jeho hlase. Z onoho napjatého postoje, křečovitého sevření. Místo, na němž se mě Louiho ruce dotýkaly, vysloveně sálalo. Vlastně jsem jen očekávala, kdy z oblečení vyšlehnou stravující plameny.

Lhal mi. Z nějakého důvodu mi lhal... Ačkoli jsem to asi docela chápala. Jak mohl říct své přítelkyni, že se mu zdálo o svatbě s naprosto neznámou dívkou v kostele, jehož ruiny spolu odpoledne objevili? Opravdová El by mu za to musela vrazit minimálně jednu facku. Vždyť to nedávalo ani ten nejmenší smysl.

„A jak je ti teď?"

Ticho. Žádná odpověď.

Ohlédla jsem se dozadu. Louis se mi bradou opíral o rameno, když jsem se pootočila, stala se jeho modrá kukadla tím jediným, co vyplňovalo mé zorné pole. Stále jsem se v té výjimečné barvě dokázala ztratit. Přestože mi v dané chvíli připadalo, jako bych na své dál sílící city neměla právo.

Evidentně mě neslyšel. Respektive... Vůbec mě nevnímal. Znovu vypustil mou přítomnost, což způsobilo, že jsem se cítila úplně zbytečná. Nic víc matoucího snad na světě neexistovalo. Možná přemýšlel o mně. Mém skutečném já. Proč jsem se tedy v Eleanořině těle cítila tak neuvěřitelně příšerně?

Aha... Asi proto, že opětovné prohození našich duší se nacházelo v nedohlednu.

„Lou!"

Cuknul sebou. „Eh, jo?"

„Slyšels, co jsem říkala?"

Zatvářil se provinile. „Omlouvám se... Nějak se nedokážu soustředit."

Zamračila jsem se. „Lou... Ptala jsem se, jak ti teď je, ale asi už odpověď nepotřebuji."

Nuceně bezstarostně se zasmál. Na což jsem mu neskočila. Člověk přece pozná, když s jeho druhou půlkou není něco v pořádku...

Opět ono bodnutí u srdce. Ne obrazně, doslova. Křeč se vrátila jako bumerang, zadržela jsem v hrdle všechen vzduch a se sevřenými víčky počítala do deseti. Uklidni se. Uklidni se...

„Ale já v pořádku jsem," ozval se po pár vteřinách jeho hlas. Kupodivu mi právě ten pomohl odpoutat se od myšlenek na stravující bolest. Napětí povolilo, opět jsem se mohla zhluboka a naplno nadechnout.

„Opravdu mi nic není. Jen jsem trochu... nesoustředěný."

„Jak by ne," zabručela jsem, „v tuhle hodinu všichni normální lidé spí..."

Zabořil mi obličej do pokožky. „Nepůjdeme taky?"

„Ty běž," pousmála jsem se. „Potřebuješ odpočinek. Já tu ještě chvilku zůstanu." Potřeba mluvit s Damienem byla stále silnější. Dlužil mi vysvětlení.

„Jsi si jistá?"

„Naprosto. Jen utíkej..."

Letmo mě políbil na rameno a v dalších pár vteřinách už jsem se na terase opět nacházela sama. Úplně sama. Necítila jsem jiskřivou přítomnost žádné éterické osoby, nevnímala neviditelného společníka.

Louiho chování pro mě představovalo nový problém. A obrovský šok. Za normálních okolností by se hádal, přemlouval, vynakládal námahu, jen aby mě přesvědčil, že si mám jít hned lehnout, a najednou... Najednou mě jen tak... opustil.

Nelíbilo se mi to. Věstilo to katastrofu. Další.

„Dobře," zamumlala jsem spíš pro sebe. „Damiene! Damiene, prosím, musím s tebou mluvit!"

* * * * * * * *

AKTUALIZACE:
1) "Destroy(ed)" dopsáno, takže za tímto příběhem máme definitivní tečku =)
2) Nový román "Brodie" se právě začal objevovat v knihovně, kdybyste se někdy nudili a hledali něco k rozptýlení, bude mi ctí, pokud příběhu dáte šanci ;o)
Děkuji za pozornost!