IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 59

"Je čistě na tobě, kdy se vrátíš domů," zopakoval, co už jsem od něj jednou slyšela.

"Ano, to jsem pochopila, ale jak to mám udělat? Co se ode mě očekává?"

Damien stáhl rty do úzké linky a klesnul na kolena.

"Pojď," pokynul, poklekla jsem tudíž vedle něj. "Něco ti ukážu."

Zpočátku jsem netušila, na co se dívám, ale vlnky na hladině se brzy změnily v jasné obrysy. Poznala jsem v nich luxusně zařízenou kancelář, na dlouhé pohovce tam sedělo pět postav.

Ocitla jsem se na schůzce, na niž kluci ráno odjeli.

"Lou?" předklonil se Niall a zadíval se oslovenému do tváře. "Můžeš mi říct, co se děje? Od rána jsi úplně mimo, nejsem si dokonce ani jistý, zda víš, jakou smlouvu jsme právě podepsali."

Louis si v bezradném gestu přejel dlaní po obličeji. "Pořád musím myslet na Eleanor."

Niall se viditelně napjal. "Děje se snad něco?"

"Asi ano..."

Zastavilo se mi srdce, do očí se tlačily slzy. Toužila jsem křičet z plných plic a požádat o vysvětlení, ovšem to by k ničemu nebylo. Neslyšeli by mě.

Blonďák se zamračil. "Zřejmě ti moc nerozumím."

Louis se zvrátil do opěradla a zavřel oči. Tak ráda bych mu prohrábla vlasy, cítila jeho konejšivé objetí. Bože, vypadal neodolatelně!

Damien vedle mě vyloudil něco jako odfrknutí, avšak příliš pozornosti jsem mu nevěnovala. Získala si mě vidina zrcadlící se na klidné hladině.

"Nemůžu se zbavit dojmu, jako by se z El stal úplně jiný člověk!"

Niall sebou trhnul, já se málem poroučela do jezera. Očekávala jsem cokoli, no tohle ne.

"A to je špatně?" odvážil se blonďák zeptat. Bylo mi do breku. Proč není zticha? Jasně že je to špatně, dokonce moc špatně! To jsem věděla i bez jakékoli odpovědi. Jako bych se tříštila na tisíc nesourodých kousků. Má duše naříkala.

Ovšem Louiho odpověď mě totálně vyvedla z rovnováhy. "Není. A to mě právě děsí."

Zapomněla jsem dýchat, zapomněla jsem existovat. Jeho slova naplňovala celou mou mozkovou kapacitu. Nesmím doufat, nesmím nad tím příliš přemýšlet, musím se oprostit od svých představ a niterních přání. Ačkoli to strašně bolí.

"Tak teď už tě vůbec nechápu," mračil se Niall pořád víc, čelo se mu zkrabatilo starostmi.

Jeho kolega si povzdechl. "To máš fuk, já se vlastně taky nechápu. Jen vím, že toho člověka, jímž se stala, nechci ztratit."

V té chvíli vidina zmizela, na hladině se znovu odráželo jen čisté modré nebe. Zamrkala jsem a dlouze vydechla.

Louiho slova mi stále zněla v uších, nedokázala jsem se jich zbavit. Zapomněla jsem na Damienovu přítomnost, celý svět potemněl a já se v něm nacházela sama. Chtěla jsem věřit, že dokázal prohlédnout tuto slupku a vidět mé skutečné já. Že si všiml osoby, choulící se uvnitř. Ale přes veškerou snahu jsem to nedokázala. Možná jsem se prostě jen bála.

"Tak co?" připomněl se můj strážný anděl. "Co na to říkáš?"

Jako by se vše odehrávalo zpomaleně. Pomalu jsem k němu otočila hlavu, pomalu mi docházel význam jeho otázky. A také odpovědi se dočkal po velmi dlouhé době. "Nějak nevím, co bych měla říct."

Damien se zatvářil šokovaně. "To vážně?"

"Co ode mě čekáš?" zapřela jsem se dlaněmi o zem a namáhavě se vytáhla na nohy. Kolena mě bolela, byla jsem úplně ztuhlá. A vykolejená, jen tak mimochodem. "Vždyť to mohl myslet všelijak."

"Nezavírej oči před pravdou," pronesl přísně. "To je zlozvyk, jenž ti snadno zamkne veškeré dveře k lepšímu životu. Slyšelas Louise. Nechce ztratit člověka, jímž se jeho přítelkyně stala. Nechce ztratit TEBE!"

Vrtěla jsem hlavou. "Takhle to jistě není! Vždyť... Koneckonců, není jedno, co měla jeho slova znamenat? Na mé situaci nic nemění."

"Jak to, že ne? Můžou změnit všechno!"

"A jak?" upřela jsem na něj uslzený pohled. "Jsem v tomhle těle. A je to asi dobře, jelikož bez něj by mě Louis nechtěl. Jsem ráda, že nevidí mé pravé já." Z mých úst vycházely lži. Jedna za druhou. Necítila jsem se tak nad věcí, jak jsem se snažila působit. Spíš naopak.

Damien se naklonil těsně ke mně. "Snažím se ti pomoci. Ale moc mi to neusnadňuješ. Nauč se číst mezi řádky!" S tím zmizel. Zaznělo zapraskání statické elektřiny a já u jezera najednou stála sama.

Vykuleně jsem se rozhlížela kolem dokola. Nepoznala jsem ho ani v mladíkovi, který venčil psa, ani v prodavači zmrzliny s barevnou zástěrou.

Byl pryč.

Rozčilení pomalu vyprchávalo, nahrazovala ho bezradnost. Fakt mi právě dělal společnost můj strážný anděl? Vypadá to tak. A absurdní je, že jsem se po cestě k nějakému řešení ani o kousek neposunula...