IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 5

"Fakt ti není špatně?" mluvil na mě Louis, zatímco já se zaobírala svou nejistou budoucností.

Vytrhla jsem se ze zamyšlení a upřela na něj zrak. Dojala mě jeho starost a zároveň mi naháněla strach. On prostě nesmí být takový, jaký se zatím jeví. To nejde! Jinak budu mít obrovský problém.

Jasně. Někdo by na mém místě možná využil situace, ale to já nedokážu. Takový člověk nejsem. To se radši budu trápit...

"El, vnímáš mě?" pohladil mě po tváři, když jsem se neměla k odpovědi. Dobrá, první krok máme: naučit se reagovat na toto oslovení.

"Moc se omlouvám," zavrtěla jsem hlavou. "Dneska je opravdu nějaký divný den."

"Takže tu večerní akci odvoláme?"

Nechápavě jsem zamrkala. "V-večerní akci?"

Snažil se skrýt zděšení, vážně snažil, ale nepovedlo se mu to. Zjevně měl o mě stále větší strach.

"Ano," odpověděl nakonec pomalu. "Máme jít na slavnostní benefici, kterou pořádá nadace Lungevity." (pozn.autora: Lungevity Foundation je skutečná nadace, která pomáhá lidem s rakovinou plic.)

"Léčba rakoviny?" zajímala jsem se.

Přikývl. "Ale pokud se necítíš nebo se ti jednoduše nechce-," rychle jsem mu do toho skočila. "Žádné takové, jdeme. Pomůžeme dobré věci..."

V očích se mu mihl zvláštní záblesk. "Myslel jsem, že po včerejší výměně názorů nebudeš chtít nikam jít..."

Bylo to pořád lepší. Benefice? Hádka? "To ne," chtěla jsem si začít hrát s prstýnkem, jelikož tak jsem vždycky zaháněla nervozitu, jenže Eleanor žádný nenosila. A tak jsem ruce jen sepjala v klíně. "V každém vztahu se občas vyskytne mráček. Důležité je, že nakonec přejde..."

Z tváře mu zmizelo veškeré napětí. Naklonil se ke mně a toužebně mě políbil. Měla jsem ho odstrčit, jistě, jenže já.... No, já to neudělala. Místo toho jsem ho objala kolem krku. Užívala jsem si té chvilky a v žaludku se mi třepotalo hejno motýlků.

"Páni," vydechl, když jsme se od sebe odtáhli. "I tvé polibky jsou v něčem jiné..."

Znovu jsem zrudla. Přestávala jsem si být jistá, že to zvládnu. Navíc, zůstávat s ním sama mi též moc nepomáhalo.

"Promiň, že to pořád vytahuju," začal po chvíli ticha nejistě, "ale nejde mi do hlavy, jak se mohla tak najednou změnit barva tvých očí...."

Skousla jsem ret. Proč mi mé zelené duhovky musely zůstat? Jako by už tak nebylo všechno dost složité! "Já vím, je to rozdíl, sama nevím, co se stalo... Musíme jen doufat, že se to spraví a-," přerušil mě. "Máš nádherné oči."

Překvapeně jsem zvedla hlavu. Usmíval se na mě a něžně si hrál s mými vlasy. Trochu mě bodlo u srdce. Bylo to tak vždycky? Vždycky mohla Eleanor cítit tu spoustu lásky, kterou jí Louis věnoval?

"Lou?" zaznělo najednou tiché zaklepání. Byl to Niall. "Promiň, že vás ruším, ale máme na telefonu Tonnyho, chce s námi všemi mluvit. Snad něco kvůli tomu zítřejšímu focení."

Oslovený se na mě tázavě zadíval.

"Jen běž," kývla jsem hlavou směrem k blonďáčkovi. "Já to zvládnu. Obléknu se a přijdu za vámi."

"Vážně se ti nic nestane?"

"Neboj," ujišťovala jsem ho. "Je mi líp, teď už budu v pořádku."

Nechtělo se mu, ale nakonec se neochotně zvedl a z ložnice odešel.