IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 97

Brzy už chlad v mých útrobách vystřídalo hřejivé teplo. Dívala jsem se do ohně a přemítala, zda se ve svůdně kroutících plamenech náhodou neodehrává celý můj příběh.

Možná na znamení podle živlů něco bylo. Já, jakožto beran, jsem spadala právě pod element ohně. Stravující síla, která se může kdykoli vymknout zpod kontroly. Pohled na něj mě vždycky podivně uklidňoval. Dokázala jsem se do jeho epicentra plně ponořit na celé dlouhé hodiny.

Přitáhla jsem si kolena k bradě a omotala kolem nich své paže. No, na to si asi nikdy nezvyknu. Těžiště mého těla se nyní nacházelo úplně někde jinde, El byla vysoká štíhlá dívka, které nedělalo problém se na veřejnosti chovat jako doma. Ale já?

Kousla jsem se do rtu. Jeden ze zlozvyků, které mi v nové identitě zůstaly.

"Je fascinující tě pozorovat," ozval se náhle Louis. Škubla jsem sebou a snažila se zklidnit srdce. Pádilo šíleným tempem, můj dech za ním jen marně klopýtal.

"Vyděsil jsi mne," vydechla jsem.

"Promiň," zazubil se.

"Proč fascinující?" vrátila jsem se k jeho nenadálé poznámce.

"Víš, přišlo mi, jako bych se díval na úplně jiného člověka."

Dva údery srdce.

Panika.

"Výraz ve tvé tváři... Mimika... No, jsou to maličkosti, ale pro někoho, kdo tě zná tak dlouho, jsou velmi podstatné."

Zabořila jsem nehty do koberce a stiskla čelisti k sobě. Hlavně ne bolest, ne bolest... V duchu jsem se modlila v nějaký zázrak, jenž samozřejmě nepřicházel.

Soustředila jsem se na blesky, které si hrály na obloze. Na příjemný penzion, v němž jsme našli útočiště. Louiho objetí, jež mělo moc ochránit mě před celým světem... Všechno to mi v jedné vteřině proběhlo hlavou. A tlak se opravdu stahoval zpátky do své temné jeskyně.

Pocit radosti ovšem netrval dlouho. Nahradilo ho totální vyčerpání.

Asi jsem se konečně naučila skrývat strašáky někde hluboko ve své duši, jelikož si Louis mého vnitřního boje nevšiml. Klesl na koberec a přitáhl si mě do náruče. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno. Nádherně voněl...

"Vážně jsem se změnila tak moc?" broukla jsem nezřetelně. Spánek po mně natahoval svá osidla, nedokázala jsem se mu bránit.

"Docela dost, řekl bych," jasně jsem z jeho hlasu cítila úsměv.

"Lituješ toho?"

Na chvíli ztuhnul.. Nakonec mi však odpověď poskytl. "Ne. Nelituju."

S těmito slovy, jež mi rezonovaly v uších, jsem usnula.

Po tváři mě pohladil chladný vánek. Což jsem nechápala. Vždyť jsme v penzionu okno neotevírali!

Vzápětí se přidala i pronikavá zemitá vůně. Jako... Jako mokrá půda po dešti. Pod zády jsem cítila něco tvrdého a měla neodbytný dojem, že se mi do lopatek zarývají kamínky.

K rozlepení víček jsem se musela přinutit. Spánek nade mnou okamžitě přestal mít navrch. Nebo naopak? Nacházela jsem se v jakémsi hodně živém snu, který vykouzlilo mé zoufalé podvědomí?

Ocitla jsem se totiž v lese. Zalévalo ho líné šero, jako by se chystal nový den.

Namáhavě jsem se zvedla na nohy a pohledem sklouzla po svém těle. Hnědé plátěné šaty? Bosé nohy?