IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 66

"Promiň, Lou," opřela jsem se lokty o stůl a zahleděla se na čisté prostírání. "Možná jsem měla držet jazyk za zuby, jenže... Já fakt nevím, co se to se mnou děje." Ty neustálé omluvy už mi byly vážně trapné. Další důkaz, že já tu nemám co dělat. "Asi jsem to teď nám oběma pěkně zavařila, co?"

Od srdce se zasmál. "Toho bych se nebál. Spíš naopak."

Nechápavě jsem svraštila obočí.

"Možná jsi je donutila pouvažovat nad určitými věcmi. Za což by sis zasloužila nějakou medaili. Jde-li o tohle, neposlouchají nás. Ať už se s kluky snažíme jakkoli."

Měl vlastně pravdu. Už doma jsem se nestačila divit, jak snadno holky uvěří prvnímu drbu, který se objeví na internetu. Možná i díky svému věku jsem to všechno brala s rezervou, většině jsem se zasmála. Dokud se mi pod nos nedostal nějaký důkaz, vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Asi část ve mně věřila, že by to takhle měli mít všichni. Věděla jsem, co dokážou pomluvy. Zvlášť dostanou-li se k někomu ochotnému si je poslechnout.

"A není nakonec jedno, co jsem jim pověděla?" sklopila jsem zrak. Celou mou bytost zahaloval smutek. "Když budou chtít, jako že budou, stejně ze mě udělají tu nejhorší."

Napůl jsem očekávala, že se ozve vyděšené zalapání po dechu. Avšak Louis se asi uměl ovládat mnohem lépe než já. Kdo ho nezná, stínu úleku v jeho tváři by si vůbec nevšiml. "Jak to myslíš? Stalo se snad něco?"

Stalo! Toužila jsem křičet z plných plic. Já nejsem Eleanor! Nejsem tvá přítelkyně a nikdy jí nebudu! Ubíjí mě to, dochází mi síla. Nejradši bych se vzdala, řekla těm nahoře, že vyhráli. Ať si připíšou další triumf.

Ano, tohle všechno bych ze sebe v té chvíli nejradši dostala. Myslela jsem to vážně. Minutu od minuty jsem se cítila slabší, jako by někdo otáčel knoflíkem a zamezoval mi v přístupu k energii. Nevěděla jsem, jak dlouho to ještě vydržím.

Tehdy se něco změnilo. Nevím, jestli ve mně nebo spíš v atmosféře, která mě obklopovala. Možná obojí, kdo ví. Tíha na hrudi se znásobila.

"Nestalo se nic," zkusmo jsem se zhluboka nadechla. Mezi žebry mě bolestně bodlo. "Jen jsem v posledních dnech přehodnotila pár věcí."

"Pár věcí?" zašeptal rozechvěle. Brada mi vystřelila vzhůru. Moment, nemyslí si snad...

Dle výrazu v jeho obličeji ale dospěl přesně takovému závěru. Bál se, že jsem přehodnotila své city k němu? Tedy, že El přehodnotila své city? Ne... Ne, ne, ne! Zatraceně! Tohle se nedá snést. Praly se ve mně dvě různé osobnosti, psychiatři by si na mně smlsli.

"Lou," natáhla jsem ruku a přikryla jí tu jeho. "S námi to nemá nic společného, přísahám. Jak tě to vůbec mohlo napadnout?"

Provinile sklopil zrak a kousl se do rtu. Výraz plný rozpaků. "Asi jsem si všiml, jak moc ses za ten uplynulý týden proměnila. Možná určitá má část čekala, že ty změny ovlivní i nás dva."

Mrkala jsem a mrkala, snažíc se rozebrat význam jeho slov. "Toho ses fakt bál? Proč? Zavdala jsem ti k tomu snad důvod?" A je to tu. Všechno jsem zničila! Jsem jako neřízená střela, ničivý hurikán. Nechávám za sebou jen trosky a bolest...

"Ne, to ne," zavrtěl hlavou, nevnímajíc mou pracně skrývanou trýzeň. "Což možná vedlo můj rozum k tomu, aby si vytvořil vlastního strašáka. Chovala ses ke všem tak úžasně a já prostě..." Hlas mu selhal, hlava klesla ještě níž. Vypadal tak zranitelně, srdce mi přetékalo láskou. Tu tíhu jsem nemohla nést dlouho. Ne sama.

Vlastně víc ani říkat nemusel. Zní to absurdně, ale rozuměla jsem mu, chápala ho. Jak by také ne. Druhou půlku vlastní duše prostě musíte chápat.

Svět je zřejmě opravdu provázaný. Co když vážně vše souvisí se vším? I v tom globálním měřítku? Můžu tedy očekávat, že mi kapitulace projde? Asi těžko, i Damien mi to dal jasně najevo...

Docela by se mi teď jeho rada hodila.

Jsem tady, rozezněl se v mé hlavě jeho jemný hlas. Pořád jsem tady. Určitě to někde v hloubi cítíš. Šéfům se můj nenadálý výlet tam dolů moc nezamlouval. Jsme teď oba mnohem víc pod dohledem.

Měl pravdu. Jeho blízkost- Tak moment!

Oba? Pod dohledem?!

"Jak to myslíš?" opáčila jsem v duchu.

"Ach jo," vydechl. "Neměl jsem ti nic říkat."

Než jsem však mohla odpovědět, vytrhl mě z niterního dialogu Louiho hlas. "Promiň."

Škubla jsem sebou. Slyšela jsem dobře? "Lou, za co se omlouváš?"

Upřel na mě nešťastný pohled. "Za to, co jsem před chvílí vypustil z pusy. Když já se den ode dne bojím víc a víc, že na našem vztahu něco pokazím. Jsem si teď jistější než kdy předtím. Nikdy jsem nic podobného necítil." V tomto místě mi srdce vynechalo. Nelíbil se mi směr, jímž konverzace mířila. Bála jsem se, že na jejím konci ze mě bude rozpadlá schránka něčeho, co kdysi představovalo dýchající lidskou bytost.

"Miluji tě den ode dne stále silněji," zadíval se mi do očí. "Každý tvůj úsměv je teď v něčem jiný, celou tě rozsvítí. To... Změnila ses. A já se do té nové El," obdařil mě pokřiveným úsměvem, "úplně zbláznil."

Čekal, že mě jeho slova potěší, že se mi uleví a já je vezmu jako nádherný, upřímný kompliment. Jenže mé tělo se zachovalo úplně jinak. Krev se mi hrnula do hlavy, za víčky mi tepalo. Pomalu jsem odsunula židli, chtíc se vytáhnout na nohy, avšak vláčná kolena mě zradila. Celé okolí se slilo v jediný stříkanec prazvláštní barvy.

"Bože!"

Výkřik bylo to poslední, co jsem vnímala.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Pravidelná dávka IWBWY je opět na skladě! =) To už bude možná klišé, nicméně vám strašně děkuju za veškerou podporu ♥ Nedokážu vypovědět, kolik pro mě znamená. Díky ní - komentářům, hvězdičkám, follow - vím, že má cenu psát a tvořit dál... Jste hypersuperturboextrabáječné! Uch, jazykolam, což =D Laf jů!