IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 56

Kluci odjeli bezprostředně po snídani, jelikož to chtěli mít co nejdříve z krku. Ten život jsem jim nezáviděla, nikdy bych s nimi neměnila. Sláva není taková výhra, jak si mnozí lidé myslí.

Jakmile dům ztichnul, zhroutila jsem se v obývacím pokoji na gauč a kolena přitáhla k bradě. Kolikátý den jsem už v Londýně, uvězněná v těle Eleanor? A řešení nejsem ani o kousek blíž.

Rozhodla jsem se vrátit za Ameliou. Copak mi včera nepověděla, že má pro mě jakýsi starověký příběh, který by mohl mou situaci osvětlit? A já se cítila jako onen tonoucí, jemuž nezbývá než se chytit nejbližšího stébla.

Vystoupala jsem nahoru po schodech a zamířila rovnou do ložnice. Za okny se nějak honila mračna, zvedal se vítr. Nerada bych se cestou do obchůdku klepala zimou.

Jakmile má noha překročila práh, pohled mi padl na postel. Ležel na ní složený list papíru, jako by ho tam někdo pečlivě naaranžoval. Popošla jsem blíž. A zalapala po dechu. Za cípem peřiny se totiž ukrývala nádherná bílá růže na dlouhém stonku. Ta nejmajestátnější květina, jakou jsem kdy viděla.

Třesoucí se rukou jsem vzkaz uchopila a rozvinula ho. Rukopis patřil Louimu, to jsem bezpečně poznala i bez podpisu na konci stránky.

Moc tam toho nestálo. Vlastně na mě vykoukla ta nejprostší slova, a přesto mi rozbušila srdce. "Miluju tě." Víc nic. Ale stačilo to. Stačilo to, abych se znovu zhroutila v slzách. Abych znovu pocítila, jak se mé srdce tříští na milion miniaturních kousků. A prošla si známou nesnesitelnou bolestí.

Netuším, jak dlouho jsem seděla na zemi, zády opřená o pelest postele, a uklidňovala se představou svého domova. Když jsem však přišla k sobě, do oken bubnoval déšť a z Louiho vzkazu byla zmuchlaná kulička v mých ztuhlých prstech. Tváře jsem měla smáčené slzami, těmi neviditelnými svědky všech niterních pocitů. Za tohle jsem samu sebe nesnášela. Rozplakat mě nikdy nebylo nic těžkého. A pobytem v Londýně se to jen den ode dne horšilo.

Popotáhla jsem, sebrala se a pracně se vytáhla na nohy. Nechtělo se mi toho nádherného květu dotknout, jako by se něco ve mně bálo, že mě hebké okvětní plátky úplně zničí. Paranoia, doopravdy.

Nakonec jsem růži odnesla do vázy, natáhla přes sebe džíny a dlouhý svetr a schovaná pod deštníkem vyrazila z domu. I kdyby mi Amelia neměla co říct, mezi těmi čtyřmi stěnami bych nezůstala. Padala na mě tíseň, která se navíc vteřinu od vteřiny znásobovala.

Po chodnících se valila voda, lidé se skloněnými hlavami pospíchali různými směry a já opět nabyla dojmu, že tam nepatřím. Stále ještě jsem se v Londýně nevyznala, vše pro mě bylo cizí a neznámé. Majestátní obrovské město, vibrující v jiném životním tempu. Tepalo vlastním srdečním rytmem, jemuž ten můj nestačil.

Hýčkala jsem si v sobě vzpomínku na Louiho konejšivé objetí, jeho rty laskající ty mé. Bezděky jsem si po nich přejela prsty. Stále jsem ty polibky cítila, v mém mozku se nacházelo místo vyhrazené jen pro ně. Toužila jsem křičet z plných plic.

Byla jsem tak ponořena v myšlenkách, až jsem si ani nevšimla, kam jsem se to dostala.

"Pozor!" zakřičel někdo přesně ve chvíli, kdy mi na rameno dopadla čísi dlaň a zadržela mě tak na místě. Právě včas, pár centimetrů ode mě se prohnal troubící kamion.

Nic jsem nechápala. Rozhlédla jsem se proto kolem sebe.

Stála jsem na kraji chodníku u té nejvíce frekventované ulice, na níž jsem během svých toulek narazila. V hloučku vyděšených lidí, kteří mě se sinalými tvářemi pozorovali.

"Kdo, ehm" odkašlala jsem si, "kdo mi zabránil přejít tu silnici? Musím mu poděkovat." Můj hlas zněl přiškrceně, jako bych v krku měla šmirgl.

Nejblíže přešlapující žena zalapala po dechu. "Drahoušku, jste v pořádku? Musíte být v pořádném šoku. Nechcete se tady posadit?" ukázala na nedalekou lavičku s oprýskanou barvou a několika graffiti.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Někdo mě chytil za rameno, cítila jsem to!"

V té chvíli problikl semafor a celý hlouček, srocený kolem mě, se dal do pohybu. Lidé si mezi sebou špitali a vrhali po mně postranní pohledy, nikoho už jsem nezajímala. Zřejmě mysleli, že jsem obyčejný blázen. Upřímně, i mě to napadlo.

"Hledáš mě?" ozvalo se z mé těsné blízkosti. Rychlostí blesku jsem se obrátila.

O zeď jedné z budov se opíral ne příliš vysoký kluk s blonďatým rozcuchem, rošťáckým úsměvem a očima barvy klidného oceánu. Věk jsem se neodvážila hádat, netuším proč.

Pořádně jsem si ho prohlédla. Černé triko s krátkým rukávem, seprané džíny a kolem krku zvláštní náhrdelník, tvarem připomínající křídlo.

"My se známe?" pozvedla jsem obočí a úplně zapomněla, že jsem měla namířeno k Amelii.

"Ty mě ještě ne, no já o tobě vím všechno," odlepil se ode zdi a udělal krok ke mně. Instinktivně jsem ustoupila, už nikoli do silnice, na to jsem si dávala pozor. Copak je to nějaký blázen? Přiznám, měla jsem obrovský strach. Podivíny potkáte napříč celým světem.

"Neboj se," natáhl ruku, jako by očekával, že snad svou dlaň vložím do jeho. Ale to já udělat nehodlala. Zkřížila jsem paže na prsou a zaujala obranný postoj.

"Máš svou hlavu, co?" rozesmál se a paži zase spustil. Ostražitě jsem ho sledovala. Nechápala jsem, proč se se mnou baví jako s nejlepší kamarádkou. Copak je to nějaký známý Eleanor? Tuto možnost jsem ihned zavrhla. Možná byly na vině jeho oči, jako by nepocházely z tohoto světa.

Po zádech mi běhal mráz.

"Co ode mě chceš?" pokrčila jsem rameny, snažíc se působit sebejistě. Asi není dobrý nápad jakkoli ho provokovat. Koneckonců jsem se široko daleko nacházela sama.

Moment. To je divné. Kde jsou všichni?

"Jsem si jistá, že jsem tě nikdy v životě neviděla," dodala jsem. Pro všechny případy.

Rozřehtal se ještě víc. "Ne, opravdu neviděla. Za to já tě už dlouho sleduju, Petro."

Hrklo ve mně. Jak mi to řekl?

* * * * * * * * * * * * *

*píská si* Tak jak se vám díl líbil? Pevně doufám, že ano. Pomalými krůčky postupujete dál a já můžu slíbit, že vás toho čeká ještě hodně! =) Díky za všechnu vaši podporu, komentáře, hodnocení i follow ;o) Moc si toho vážím. Užívejte krásného počasí, přeji super víkend! =)