IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 26

Netrvalo dlouho a Louis se vrátil zpátky do ložnice. Stále se mračil, ale už se mu ve tváři nezračil takový vztek jako před několika minutami. Pomalu to vyprchávalo.

"Vyřešili jste to?" zvedla jsem k němu zrak. Posadil se vedle mě a složil tvář do dlaní. "Jo, vyřešili. Během půl hodiny musíme odjet." Nebyl z toho nadšený, čemuž jsem se ani nedivila. Chvíli jen civěl na parketovou podlahu, pak potichu promluvil. "Kdybych se tě zeptal, jestli nepojedeš s námi, asi bys odpověděla ne, viď?"

Zmučeně jsem si povzdechla. Ne že bych nechtěla být s ním. Toužila jsem po tom tak moc, až to bolelo. Ale jestliže existoval způsob, jak se na chvíli ušetřit bolesti, hodlala jsem ho vyzkoušet. Tohle totiž nikam nevede. "Potřebovala bych si dnes zařídit pár věcí, navíc jsem si jista, že toho k zařizování budete mít opravdu hodně, jen bych zacláněla."

"Ty přece nikdy nezacláníš," šeptnul. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. "Tos sice řekl moc hezky, ale já vím své. Na odpoledne pro nás něco naplánuji, souhlasíš?" Odpovědí mi byl letmý polibek na čelo. To úplně stačilo.

>><< 

Jakmile za kluky okolo osmé zapadly domovní dveře, připravila jsem se k odchodu. Sprcha, převlečení... Ten den krásně svítilo slunko, natáhla jsem si přes sebe tedy kraťasy a tričko, do vlasů vpletla sluneční brýle a bez starostí vyšla na ulici.

Jelikož jsem se v Londýně příliš dobře nevyznala (což není žádné překvapení), rozhodla jsem se držet barevných ukazatelů. Po chodnících proudily davy lidí, autobusy jezdily nacpané jeden za druhým. Tady život plynul v úplně jiném tempu než v malé republice ve střední Evropě, z níž jsem pocházela. Ale obyvatelé vypadali spokojeně, asi šlo jen o zvyk. Kdybych měla příležitost, třeba bych tomu přivykla též.

Nevím, jak přesně se to stalo, ale najednou jsem se dostala z hlavních frekventovaných ulic do stísněné zapadlé čtvrti, v níž se na každém kroku nacházel nějaký krámek s okultní tématikou. Vzhlížela jsem vzhůru a s očima vytřeštěnýma si prohlížela vývěsní štíty obchodů, v nitru mi hlodalo absurdní tušení, že jsem sem nepřišla náhodou. Možná řízení osudu?

Málem jsem se hystericky rozesmála. Ovšem jen málem, na poslední chvíli mi totiž něco došlo. Kdybych zpochybňovala tohle, stane se ze mě pokrytec. Vždyť já právě prožívala něco, co obyčejný člověk nikdy nepochopí. Věc, která se dít vážně neměla... Fakt chci snižovat úlohu osudu, jenž v našich životech hraje roli?

Zastavila jsem až skoro úplně na konci, u jedné z posledních nízkých budov. Tahle byla z pálených cihel, omítka už na většině míst dávno opadala. Pocítila jsem absolutně nepochopitelnou touhu podívat se dovnitř. Výkladní skříň totiž doslova přetékala minerálními kameny, tarotovými kartami, mandalami a mnohými dalšími věcmi. Vždycky jsem se o nadpřirozeno zajímala, ale v té chvíli se v tom skrývalo něco mnohem víc.

Můj příchod oznámila křišťálová zvonkohra nade dveřmi. Vstupovala jsem dovnitř skoro s posvátnou úctou, poprvé v životě jsem opravdu nevěděla, co mě v následujících minutách potká.

Zpoza korálkového závěsu se okamžitě vynořila postarší žena. Zřejmě majitelka. Měla na sobě barevné pončo, dlouhou batikovanou sukni a v šedivých vlasech vpletený červený šátek. Vlídně se na mě pousmála. "Přejete si?"

"Omlouvám se," křečovitě jsem sevřela popruh od tašky, "já vlastně ani nevím... Tohle bude znít divně, ale jako by mě k vám do obchůdku něco přivedlo."

Nerozesmála se, kdepak. Jen chápavě pokývala hlavou. "Ano, i to se stává. Můj krámek přitahuje lidi, kteří mají nějaký problém. Ať už o něm ví, či ne." S její poslední větou se mi útroby sevřely. Naznačovala snad něco? Kdepak, nesmysl. Začínám být paranoidní. "Chovejte se tu jako doma."

To místo působilo jako balzám na mou roztřesenou dušičku. Nejen že se ve vzduchu vznášela jemná vůně levandule, ale celý prostor tak podivně uklidňoval. Nemluvě o té spoustě úžasných věcí. Paní svůj obchůdek evidentně milovala, bylo vidět, jak poctivě se o něj stará. Žádný prach, vše mělo své místo. Od knih o andělech přes aromatické svíce až po křišťálová či siderická kyvadélka. Právě jsem do ruky něžně brala útlý náramek zhotovený z kousků růženínu, když mi za zády zazněl hlas. A to tak nečekaně, až jsem sebou polekaně škubla. "Růženín pomáhá zahojit duši, přispívá k vnitřnímu pokoji. A pomáhá i v různých nemocech, ale to vy evidentně nepotřebujete."

Skousla jsem ret. Kam svými narážkami žena mířila? Nepochybovala jsem. Existují citlivější jedinci, kteří rozpoložení člověka poznají z pouhého doteku. Dokonce jsou i tací, jimž se občas povede nahlédnout za závoj budoucnosti. Ale opravdu by ona mohla být tím, kdo mi pomůže zvládnout celou mou situaci?