IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 3

Vděčně jsem se na ně usmála, a když za nimi zapadly dveře, Louis si mě k sobě pevně přivinul.

"Vystrašilas mě," šeptal mi láskyplně do ucha. Zachvěla jsem se a zadržovala slzy. Neměla bych tu být, JÁ přece nejsem Eleanor! Nechodím s Louim, sakra, co mám teď asi dělat? "Jak se cítíš, je ti líp?" uchopil mou tvář do dlaní. Zrak jsem stále upírala na prošívanou pokrývku, nemohla jsem ho zvednout. Nešlo to.

"No tak, podívej se na mě," jemně mě uchopil za bradu. OK, nemůžu se tomu pohledu vyhýbat donekonečna. Tak jsem se na něj podívala. Zmateně svraštil obočí. "Máš kontaktní čočky?"

Taktak jsem nezalapala po dechu. "Ne, proč?"

"Zdá se mi, že máš zelené oči..."

Rychle jsem se odvrátila. "To se ti fakt zdá. Možná tak vypadají kvůli tomu světlu."

"Ne," nedal si říct a znovu se na mě pronikavě zahleděl. "Jsou zelené!"

Mlčela jsem. Jak bych mu to asi měla vysvětlit? S každou uplynulou vteřinou jsem se cítila pod větším a větším tlakem. Bože, jak dlouho bude tahle situace trvat? Jak se mám chovat? Vždyť já o Eleanořiných zvycích, pocitech ani povaze nevím vůbec nic!

Ano, toužila jsem One Direction potkat, asi jako každá fanynka, ale TOHLE? Chtěla jsem vědět, jaký Lou ve skutečnosti je, jenže za tuhle cenu? Kriste, vždyť já jsem určitě úplně jiná než El! Už vzhledově se nemůžeme lišit víc. Mé pravé já je malé, baculaté a nemotorné. Kdežto tahle slečna nemá ani jeden z těchto problémů. Nemluvě o povaze. Nedokážu být sebejistá, hovorná a bezprostřední! Sakra, co když způsobím rozpad jejich-našeho-jejich vztahu?

Znovu se mi zamotala hlava.

A v tu chvíli mi něco došlo. Pokud já jsem Eleanor, musí být El v Čechách, u nás doma! To ne...

Věděla jsem, že musím zkusit zavolat k nám. Nemohla jsem tam jen sedět se založenýma rukama. Chtěla jsem zpátky svůj život! Tušila jsem totiž, že pokud to bude trvat pár dnů, všechno se zamotá a já se dostanu do obrovských problémů.

"Mohla bych si zavolat?" šeptla jsem nejistě.

"Jasně," Lou se naklonil a podal mi z nočního stolku telefon. Tmavě zlatou Nokii. "Skočím ti pro něco k jídlu, za chvíli jsem zpět," políbil mě na tvář a zmizel na chodbě.

Zírala jsem za ním několik minut. Páni, je tak milý a pozorný! Zavrtěla jsem hlavou. Ne, takhle o něm vůbec nesmím přemýšlet. Musím zapomenout i na to, že právě k němu mě to vždycky táhlo nejvíc.

Vyťukala jsem mamčino číslo, které jsem si bez problémů pamatovala, a trpělivě čekala. Jenže sluchátko bylo stále hluché... Právě když jsem to chtěla zavěsit a zkusit nanovo, se něco začalo dít.

"Je nám líto, ale volané číslo neexistuje," hlásal neosobní hlas znějící z automatu. Zamračila jsem se. Co to má znamenat?