IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 29

Nikdy se už nevrátím k životu, který jsem předtím vedla... I kdybych se sebevíc snažila, nepůjde to.

* * * * * * * * * * * * * * *

Jakmile jsem kávu dopila, zamířily mé kroky rovnou ke klukům do bytu. Nemohla jsem se dočkat, až Louimu nastíním svůj plán, a jen doufala, že ho nezavrhne. To by mě moc mrzelo.

V předsíni mě přivítala lahodná vůně zapečených těstovin. Vyklouzla jsem ze sandálů a rozběhla se do kuchyně. Pohled, jenž se mi tam naskytl, by potřeboval zvěčnit. Kluci totiž stáli u linky a každý z nich něco dělal. Jeden krájel zeleninu, další připravoval talíře. Já tam jen stála a celý výjev zpracovávala.

"Ahoj, El," jako první si mě všiml Louis. Culil se jako sluníčko, stejně jako ostatní, kteří se ke mně též obrátili. "Jaké jsi měla dopoledne?"

"Super," odložila jsem tašku na jednu ze židlí a vydala se k nim. "Pročistila jsem si hlavu a hned je mi líp." Bez váhání jsem vzala hlávku zeleného salátu a začala trhat jednotlivé listy. Přece tam nebudu jen okounět. "Co vy, jak jste tu jobovku zvládli?"

Odpověděl mi kudrnáč, a to se spokojeným úsměvem na rtech. "Kupodivu víc než dobře. Asi za to mohlo i to promluvení do duše, kterého se od tebe Louis ráno dočkal."

"Prosím?" obrátila jsem hlavu a jen viděla, jak ho Lou šťouchá do žeber.

"No, konečně jsme se trochu postavili managementu. Uznali, že nás moc honí, a slíbili trochu volnosti. Tak jsme zvědaví."

"Když jsme u toho," odvážila jsem se načít téma ranče, jelikož vhodnější chvíli bych těžko našla, "Lou, máš na dnešek a zítřek něco v plánu?"

Zatímco se chlapci chechtali a spiklenecky na sebe mrkali, tiše odpověděl: "Ne, proč?"

Nervózně jsem přešlápla a pustila se do vysvětlování. "No, díky všemu, co se v posledních dnech přihodilo, mě napadlo, že by nebylo na škodu udělat si čas jen pro sebe. Potřebuješ si odpočinout, úplně vypnout. Dohodla jsem nám pobyt na ranči za městem."

Upřímně jsem se děsila jeho reakce. Přece jen jsem ho neznala tak dokonale jako skutečná Eleanor, tudíž se dostavila panika, zda jsem přece jen trochu nepřestřelila, jak se říká. On se ovšem jen zářivě usmál, popadl mě kolem pasu a zatočil se se mnou dokola.

"Tak teď jsi mi udělala obrovskou radost!" vyhrkl, když mě konečně postavil zpátky na zem. V očích mu jiskřilo, hrudník se překotně zvedal a zase klesal. On měl vážně radost... Opravdovou nefalšovanou radost! Nitrem se mi rozlilo příjemné teplo.

"Takže se nezlobíš?"

"Zlobit?" opáčil nechápavě. "Proč bych se měl zlobit?"

"Já nevím," pokrčila jsem rameny, "jen mě to tak napadlo. Přece jen jsme to spolu neprobírali, přišla jsem prakticky s hotovou věcí."

Louis na mě třeštil oči, stejně tak kluci přestali se vším, co měli rozděláno, a jen nás pozorně sledovali. Niall se dokonce mračil, jako by mi viděl až do hloubi duši. Nelíbilo se mi to. "Proč na mě tak koukáte?"

"Nepoznáváme tě," promluvil Liam, "takhle jsi dřív nemluvila."

V hlavě jsem si opakovala, co mi dopoledne řekla Amelia. Nemusím se přizpůsobovat novému životu, můžu to zkusit naopak. "Já vím. Možná jsem si pár věcí uvědomila, možná mám opravdu jen divné období. Omlouvám se."

"Nemáš se za co omlouvat," pohladil mě Lou něžně po tváři. "Jsi skvělá."

Žaludek mi znovu udělal kotrmelec. Mluvil stále ještě o El, nebo se to už částečně dotýkalo mě? Nevím. Neměla jsem sílu to znovu od začátku rozebírat.

>><< 

Najedli jsme se, mimochodem ty jejich těstoviny byly báječné, a poté se s Louim zavřeli v ložnici, abychom si mohli zabalit. Neustále jsme se pošťuchovali a provokovali, pokojem zněl náš srdečný smích. Jako by mě rozhovor s tou obdivuhodnou ženou úplně proměnil. Dodala mi alespoň trošku sebedůvěry. Nevím-li, co se ode mě očekává a jak se z té šlamastyky dostat, nezbývá než vyčkávat. Nechat věci plynout. Jinak bych velmi snadno mohla všechno zničit. A to jsem vážně nechtěla.

>><< 

"Poslyš," chytil mě kolem pasu těsně předtím, než jsme se obtěžkaní zavazadly chystali z místnosti vyplout. Odložila jsem svůj kufr a vyčkávavě se na něj zahleděla. Ten radostný výraz v jeho tváři mě úplně dostal. "Chci ti poděkovat. Za to, cos pro nás zařídila. Těším se, až si odpočinu, až budeme po dlouhé době někde sami."

Přese všechno mě znovu bodlo u srdce. Poprvé, a zřejmě i naposledy, s ním strávím nějaký čas. Až se vrátíme zpátky domů, bude dokonáno. Jestliže v mém srdci ještě existovalo místo, kam tento kluk nedosáhl, ty dva dny za Londýnem všechno změní.

Ne... Nikdy se už nevrátím k životu, který jsem předtím vedla... I kdybych se sebevíc snažila, nepůjde to. To jsem věděla jistě.