IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 93

Stále je aktuální nový 4dílný set s Niallem v hlavní roli, tak pokud máte rádi oddechovky, jukněte do knihovny nebo sem do komentářů, hodila jsem tam přímo odkaz ;o)

A TEĎ UŽ: ENJOY IT!

* * * * * * * * * ** * * * * * * * * * * *

Po parku zamířily naše kroky k Temži. Udělali jsme si dlouhou procházku podél jejího břehu. Od řeky vanul chladný vítr a já byla ráda, že mám přes hlavu kapuci.

"A kam teď?" zašeptal, když jsem stála opřená o zábradlí a dívala se přes hladinu na druhou stranu. Louis mě zezadu pevně objímal, vlastně zamyslím-li se, za celé odpoledne se mě nepřestal ani na chvilku dotýkat. Užívala jsem si to. Měla jsem opět na chvilku pocit, že přese všechno se opravdu děje, co se dít má.

Kdovíproč jsem si právě v té chvíli vzpomněla na svůj nedávný sen. Na ten, v němž jsme s Louim tančili v dešti na úpatí vysokého kopce. Ovšem... Opravdu se jednalo o sen? Vždyť mě do té scenérie přenesl citrín od Amelie. Nemluvě o blátě na svých nohou a následně i Louiho kalhotách. Takovou moc přece obyčejné snění nemá! Mohlo... Mohlo jít o něco víc?

Náhle jsem zatoužila zjistit, zda si na to vzpomíná... Ale jak zavést řeč, aniž bych vyvolala plíživé podezření?

"Co se vydat na venkov a odtamtud za Londýn? Daleko od veškerého hluku a spěchu?" Tehdy se mi v myšlenkách dokonce vynořila fotka Pat a Lance spolu s Ameliiným objevem o tom, že se brali před více než sto lety kdesi v kapličce za městem.

"Skvělý nápad," vydechl.

"Nedávno se mi o něčem podobném zdálo," zkusila jsem improvizovat. "Nádherná krajina, lesy, slunce nad hlavou... Také míváš tak krásné sny?"

Asi jsem ho opravdu znala lépe než sebe, jelikož i bez odpovědi jsem poznala, že má slova ťala do živého. Pevné tělo za mnou se napjalo jako tětiva luku, Louiho prsty se mi zabořily do kůže. Potlačila jsem syknutí.

"Copak?" natočila jsem k němu tvář. Po té druhé mě hladily slabé paprsky slunce, které se snažilo probojovat skrz husté mraky. "Děje se něco?"

Rty se mu stáhly do úzké linky, modré oči potemněly neznámou emocí. "Ne, neděje..."

Nemusela jsem ani umět číst myšlenky, aby mi došlo, co se mu honí hlavou. Určitě se, stejně jako já, ve vzpomínkách vrátil do podivné noci, kdy se jeho duše spolu s tělem přenesla na zvláštní místo, na němž čekala neznámá mladá dívka. Možná se ještě nerozhodl, zda to byla halucinace, nebo skutečnost, ale tušil jakýsi hlubší smysl.

Zneklidnilo mě to.

A sotva jsem si vzpomněla na náš elektrizující polibek, líce mi zalil silný ruměnec. Kterého si on naštěstí nevšiml, protože nevidomý pohled upíral do dálky. Myslel na to samé co já? Možná...

"Vyrazíme?" nadhodila jsem nuceně zvesela.

"Cože?" opáčil. Zrak se mu projasnil, kal značící, že se v myšlenkách úplně odpoutal od Londýna, zmizel. "Omlouvám se, nějak jsem se zamyslel."

Odolala jsem nutkání chytit ho pevně za ruku. Zneklidňovalo mě, jakým směrem se to najednou celé ubíralo. Stačilo, aby nade mnou Správci osudu ztratili moc, a můj život se bortil ještě víc než předtím. Zmizel i poslední záchvěv naděje, že se jednou vrátím domů.

"Ptala jsem se, zda můžeme vyrazit na venkov," vysvětlila jsem trpělivě.

"Aha," zasmál se. "Jasně."

...

Chytili jsme taxi, nasedli a nechali se unášet do pro mě neznámé části Londýna. Doprava pomalu řídla, aut ubývalo a halas zůstával za námi. Vysoké činžáky nahradily hrázděné domky, chalupy a zelená pole s pasoucím se skotem.

Div jsem na okýnku nebyla přilepená. V centru města mě ani nenapadlo, že narazím na tak krásná zákoutí. Jako bych se na vteřinu přenesla domů. Já totiž žila a vyrůstala na vesnici, příroda mi chyběla. Šumící lesy, zvuk praskajících větviček, když se porostem plížila zvěř. Čerstvý vzduch...

Za čtyřicet minut jsme zastavili před velkým hostincem s barevnými okenicemi a dřevěnými lavicemi upevněnými ke zdi.

Zatímco Louis si povídal s řidičem, já vzala nejistě za kliku a z vozu potichu vyklouzla. Kolena se třásla, celkově byla má stabilita značně narušená.

Zhluboka jsem se nadechla. Úžasný pocit!

"Nádhera, že," sevřel mě náhle můj společník kolem ramen. Vnímala jsem tiché předení motoru, které zesílilo, když se taxikář obracel k odjezdu. "I kolem velkého města se dá najít klidné prostředí jen málo ovlivněné civilizací."

Nechala jsem se ukolébat jeho hlasem. Zavřela jsem oči a představila si, že stojíme u nás v Čechách na jednom z mých oblíbených míst a užíváme si blízkosti toho druhého. Jen my dva, Louis a obyčejná neznámá dívka s plnější postavou, jež není pod dohledem celého světa.

Snadno bych té lživé iluzi uvěřila. Podlehla bych a už se nikdy znovu nepostavila na nohy. Což samozřejmě nesmím. Musím bojovat, dokud to jen trochu půjde.

"Tak kam vyrazíme?" nadhodil a tvář mi zabořil do vlasů.

Rozhlédla jsem se. Neznala jsem tamní prostředí, ale intuice mi vysloveně nakazovala směr, jímž bychom se měli vydat. Neměla jsem důvod ji ignorovat, nesčetněkrát mi už v posledních týdnech zachránila kůži.

"Co tamhle?" pohlédla jsem na nenápadnou pěšinku, která se vinula mezi stromy.

"Proč ne," souhlasil, vzal mě za ruku a vykročil.

Sotva jsme se dostali do stínu lesa, zmocnil se mě zvláštní pocit. Pocit, že jsem na tom místě už někdy byla. Což je nesmysl, za svých jednadvacet let jsem se nedostala dál než do Německa.

Nad hlavou nám zacvrlikal ptáček. Vzhlédla jsem k němu a spatřila bílá peříčka protkaná modrými nitkami, které se ve světle slunečních paprsků, pronikajících listovím, nádherně leskly. V duši se mi rozhostil mír a pokoj.

Pokračovali jsme neohroženě dál. Pod nohama se nám houpal mech, všude to vonělo starou pryskyřicí.

Asi po dvaceti minutách naprostého ticha se Louis zastavil. Upíral zrak do temnější části lesa, mračil se a snažil se dohlédnout dál.

"Co se děje?" zeptala jsem se nejistě.

"Mám pocit," vystrčil trochu bradu, "že před námi něco je..."

Srdce mi ve vteřině klopýtlo. Netuším proč, intuice bila na poplach. Cítila jsem se být k tomu tajemství přitahována. Zaostřila jsem tudíž daným směrem.

Rozeznala jsem pouze jakési nezřetelné obrysy. Možná nějaké rozvaliny. Kameny...

"Tak na co čekáme?" usmála jsem se a už ho táhla dopředu. "Jdeme to prozkoumat!"

* * * * * * * * * * * * * * *

Já vás zkrátka miluju! ♥ Děkuju za nádherné reakce, za ty úžasné komentáře, hodnocení, follow! Pokaždé, když něco z toho najdu u sebe na profilu, mi srdce poskočí a na rty vyšplhá takový ten přiblblý úsměv, znáte to? =D Za což jsem vám velmi vděčná... A vítám nové čtenáře ;o) Upřímně, klobouk dolů před všemi, kteří si dali maraton IWBWY na jeden zátah a díky za to, že jste u příběhu vydrželi. Je mi obrovskou ctí mít vás za čtenáře ;o) 
OK, jsem byla trochu sentimentální =D Pardon, ale já jsem taková stará citlivá duše =D =)