IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 71

"On ↑ je asi ten největší crush za celých mých 23 let =)"

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

"Plácáš hlouposti," kuňkla jsem nakonec to nejhorší. Ale zpátky už jsem to vzít nemohla. "Vždyť mě vlastně neznáš. Nevíš, co jsem za člověka!"

"Hele, zpomal trochu!" skočil mi do toho, než jsem se stačila nadechnout. "Možná tě já jediný znám takovou, jaká doopravdy jsi."

Polykala jsem slzy. "Nevíš, jak vypadám," zkusila jsem to poslední.

Pohrdlivě si odfrknul. "No, momentálně mi na tom fakt nezáleží."

Celé to znělo jako pohádka. A zřejmě proto jsem mu nevěřila. Na takové věci se přece nehraje...

"Petro, ještě nikdy mi do života nevstoupila taková dívka."

"Nech toho, prosím..."

Niall neodpověděl. Místo toho zvedl volnou ruku a odhrnul mi z tváře pramen vlasů.

A právě v té chvíli se vrátil Louis.

Se širokým úsměvem rozrazil dveře, ovšem sotva si nás všiml, rysy mu ztvrdly. Tác v rukou, obložený různými dobrotami, zřejmě představoval jedinou překážku, která mu bránila ve výbuchu.

"Lou," lapla jsem po vzduchu.

"Ty," syknul, oči zabodnuté do blonďáka.

Pak se to semlelo strašně rychle. Podnos skončil s hlasitým třísknutím na podlaze, všechno jídlo se rozsypalo, z hrnečků se vylil černý čaj. A Louis se hnal k posteli, jen aby mohl Nialla chytit za límec mikiny a zvednout ho na nohy.

"Jak jsi mohl?" křičel na něj. "Věřil jsem ti! Vždyť jsem se tě před hodinou ptal, co mezi vámi je! A teď tě tu najdu takhle? Uprostřed... Já nevím, chtěls ji políbit?"

Na mé hrůzou vytřeštěné oči nikdo nedbal. Musím to zarazit, a to okamžitě.

"Nestojím ti ani za to, abys odpověděl?" procedil Louis skrz zuby.

"Nemá to cenu," šeptnul blonďák. "Stejně bys mě teď neposlouchal."

To ho rozlítilo ještě víc. Smýknul jím, ovšem než mohl udělat nějakou pitomost, vyhrabala jsem se z postele a protáhla se mezi ně. Lou ho tudíž musel chtě-nechtě pustit.

"Nechte toho, oba dva!" zvedla jsem hlas. Nerada křičím, ale když už to nejde jinak... "Chováte se jako děcka! Lou, pusť ho, prosím..."

Rysy se mu mihla bolest. Copak tak snadno uvěřil, že jsem ho zradila?

Paže poraženě spustil podél těla.

"Nialle," obrátila jsem se, "běž. To si musíme vyřídit sami."

Střelil pohledem ode mě ke svému kolegovi, obočí zvednuté v němém podezření.

"Myslíš, že jí chci ublížit?" štěknul Louis nevěřícně. "Tak málo mě znáš? Vypadni... Vypadni, než se přestanu ovládat!"

V duchu jsem smekla, jelikož se Niall nezalekl. Ramena držel stále vzpřímená, bradu hrdě vystrčenou.

"Běž," jemně jsem ho pobídla. "Já to zvládnu."

Zakabonil se, ovšem na můj hlas zareagoval. Nešťastně si povzdechl a z ložnice vyklouznul. Samozřejmě za sebou nezapomněl hlasitě prásknout dveřmi, což už na Louiho bylo moc. Zaskřípal zuby a spustil: "Co to mělo znamenat? Jak- Proč? Překazil jsem vám snad něco?"

Pocítila jsem nesnesitelné bodnutí bolesti. Avšak ne to známé, tohle mělo úplně jiný ráz. Emoce jako zlost, ublížení, prostě neúnosný pocit zrady.

"Jak můžeš?" Ovládala jsem pomalu se rozostřující vidění, slzy se mi tlačily do očí a já se je snažila za každou cenu zaplašit. "Fakt si myslíš, že bych byla ochotná... Že... Že to..." Hlas se mi nakonec zlomil, po tvářích stékaly slané potůčky. Netuším, co mě vzalo víc. Ono nevyřčené obvinění nebo spíš fakt, že jsem to ve skutečnosti nebyla já, na koho žárlil?

Louimu vše došlo ve zlomku vteřiny. Bez přemýšlení natáhl paže a schoval mě ve své náruči. Ačkoli jsem se mu chtěla vytrhnout, tělo mě neposlouchalo. Přikovalo mě na místě, v jediném okamžiku, u jediného člověka.

"Promiň," broukal konejšivě. "Moc se omlouvám. Já-já nevím, co mě to popadlo. Asi se bojím, že o tebe přijdu. V posledních dnech ještě víc..."

Plakala jsem, dokud jsem měla co. Jakmile se oči unavily, jen jsme tam stáli, v hlubokém tichu, a já o všem přemýšlela. Stále dokola, myšlenky se v mé hlavě střídaly v tempu, kterému jsem nestačila.

"Promiň..."

Odtáhla jsem se od něj a zhluboka se nadechla.

"El, nechtěl jsem-," zarazil se, jelikož jsem se znovu celá rozklepala. To jméno... Jak snadno jsem zapomínala, že nemluvil se mnou. Že se nevyznával mně... Na kousky jsem se roztříštila už dávno, ale nyní jsem měla pocit, jako by mé části rozfoukal vítr do celého světa. Nevěřila jsem, že se ještě někdy poskládám dohromady.

"Co dělám špatně?" zajíkal se. "Omluvil jsem se, doopravdy mě to hrozně mrzí. Jsem prostě blbec."

"Přestaň s těmi omluvami," zavrtěla jsem hlavou. "Ale jedno mi pověz. Věříš mi?"

Neodpovídal. Tudíž jsem k němu zvedla zrak. Tvářil se nejistě, rozpačitě... Možná tak docela nevěděl, co by mi měl říct.

"To mi asi stačí," sebrala jsem se dřív, než mě zase mohly ovládnout emoce, a protáhla se kolem něj ke dveřím.

Daleko jsem se však nedostala. Louis mě totiž po pár krocích chytil za paži a přitáhl zpátky k sobě. Jeho oči mě znovu pohltily, dokázala bych se do nich dívat celé hodiny. "Věřím ti."

Vyčkávala jsem. Tušila jsem, že poví něco dalšího. "Ano, dřív existovalo pár pochybností, měl jsem dojem, jako by to mezi námi přestávalo klapat. Ale teď už cítím jen jistotu. Nedokážu ten obrat popsat, prostě..." Na chvilku se odmlčel, poté sebejistě pokračoval. "Miluju tě. Má láska k tobě v posledních dnech zesílila. Dřív jsem v pohádky nevěřil, to až s tebou..."

* * * * * * * * *

Velký román pokračuje =) Chci vám znovu poděkovat za podporu, znamená pro mě neskutečně moc. Díky za hodnocení, komentáře, follow. To vše mě žene v psaní dál. Díky vám a pro vás můžu dělat to, co miluju. THANX! ♥