IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 94

S radostným smíchem jsme klopýtali přes zlámané větve, bujný zelený porost nám šustil u kolen a lehký vánek chladil naše rozpálené líce.

Kroky nás dovedly do stínů.

Měla jsem pravdu. Šlo o rozvaliny.

Odpojila jsem se od Louiho a vydala se kolem zbytků zdiva. Nebo tak to aspoň při bližším průzkumu působilo. Prorůstaly trávou, keři, příroda si k nim našla cestu a ovládla je. Přesto ve mně rozbořené kamenné stěny probouzely něco zvláštního. Mé srdce bušilo o dost rychleji než normálně, do očí se mi kdovíproč tlačily slané slzy.

Popotáhla jsem.

"Byl to kostelík," houkl Louis zezadu. " 'Kostel svaté Panny Marie byl postaven ve druhé polovině 18.století britským šlechticem Thomasem Irvinem poté, co se mu na tomto místě splašil během lovu kůň. Tvrdil, že když dopadl do podrostu, zjevila se mu bytost skrytá ve světle a pomohla mu najít cestu z lesa. Jako výraz vděku nechal na místě postavit skromný malý kostel, který se stal oblíbeným místem zamilovaných párů.' No," dodal Lou, "tajemnost se tomu upřít nedá."

Obrátila jsem se rychlostí blesku. Stál před malou informační tabulkou a pozorně ji zkoumal.

"Kostelík začal chátrat po druhé světové válce," pokračoval. "Město se o něj kvůli nepřístupnému terénu přestalo starat. Manželský slib zde složilo bezmála čtyři sta párů."

"Páni," hvízdla jsem. A mezi těmi stovkami párů byla i Pat s Lancem... Jelikož jsem nepochybovala, že jde přesně o místo, kde se vzali. Jak pro mě zjistila Amelia...

Bezděky jsem zvedla hlavu k obloze. Ocitla jsem se v neskutečném příběhu s nejistým koncem. S protagonisty, kteří vůbec netušili, čeho se stali součástí.

"Cítíš tu energii?" usmál se Louis. Otáčel se dokola a pozorným pohledem zkoumal okolí. Tak jsem ho ještě nikdy neviděla. Což bylo špatné. Protože v každém takovém výjimečném okamžiku jsem se do něj zamilovávala víc a víc. A na to doplácelo mé srdce.

Vtom mé oči zachytily slabý odlesk světla. Sklonila jsem se a z udusané hlíny vytáhla jakousi zašlou destičku v cínové barvě. Měla kulatý, pravidelný tvar, šlo zřejmě o poctivou práci.

"Co to je?" stanul Louis u mě.

"Netuším," obracela jsem věcičku v ruce. Stále z ní odpadávaly kusy zeminy, rez se stačila rozlézt po celém povrchu. Přesto jsem tušila, že kdysi bývala nádherná.

"Můžu?"

Podala jsem mu ji. Chvilku si ji prohlížel, pak ji nějak... stiskl a dvě poloviny od sebe odskočily.

"Jak jsi to udělal?" vyhrkla jsem.

Hrdě se zazubil. "Připomnělo mi to staré zrcátko, které měla moje babička. Vím, že se vždycky otevíralo stiskem na okraji, tak jsem to zkusil. A vidíš? Měl jsem pravdu..."

Opatrně jsem ho uchopila do dlaně. Skutečně. BYLO to kapesní zrcátko. Sklíčko už sice dávno popraskalo, ale stále v něm člověk mohl něco vidět. Můj obličej se skládal z mozaikových částí, připomínal obraz od Pabla Picassa.

Když vtom...

Vidina se zacelila, výjev ustálil. Spatřila jsem sebe samu. Opět. Jen... Byla jsem starší, možná o takových patnáct let. Po mém boku kráčelo asi desetileté děvčátko. Možná jsem trpěla paranoiou, ale podobalo se mi. Kulatá tvář lemovaná neposedně se kroutícími hnědými vlasy. Jen ty oči... Měly tu nejkrásnější modrou barvu. Takovou, jíž se pyšnil jediný člověk...

"Holky!" zaznělo v představě. Usmála jsem se tam a padla kolem krku vysokému muži s rozcuchanými kaštanovými vlasy.

Louis.

Mé srdce klopýtalo a bouchalo v rytmu jeho jména.

Byl to on...

Zrcátko mi vypadlo z ruky.

"El?"

Zaostřila jsem na něj.

"Cítíš se dobře?"

Přikývla jsem, přestože má gesta znamenala jednu velkou lež.

Nejhorší na uplynulé halucinaci nebyl fakt, že se vůbec objevila. Mnohem víc mě děsilo: PROČ? Když už nade mnou ti nahoře neměli moc, kde se potom vzala? A za jakým účelem? Vybájilo si ji mé podvědomí?

Otázek stále přibývalo, zmatek se stupňoval.

Ještě chvilku mi koukal do očí, poté se pro nález znovu sehnul.

Cítila jsem nutkání odstoupit od té věci co nejdál. Nechtěla jsem riskovat další bolest ve formě vysněné budoucnosti, která nikdy nemohla přijít.

"Nebyla by škoda tady takovou nádhernou věcičku nechat?" něžně se usmál a prstem trochu očistil horní část. Vykoukla na nás rytina rozkvetlé růže, která se vinula po celém povrchu.

Z hrdla mi vyšel obdivný povzdech.

Nedovedla jsem si to vysvětlit, ale tušila jsem, že zrcátko ještě ovlivní celý náš příběh. Nikoli můj. NÁŠ. Protože navzdory neustálému popírání bylo jasné, že nejde jen o mě. "Kdosi" nám nachystal společnou budoucnost, k níž však nakonec nedošlo. A Správci osudu se to rozhodli napravit. Byť velmi nešťastným způsobem. Jak mohli očekávat, že jim plán vyjde?

"Víš," usedla jsem na rozvaliny a jemně chlapce s hlubokýma modrýma očima stáhla s sebou, "poslední dny s tebou byly těmi nejkrásnějšími, jaké jsem kdy zažila. Nikdy bych ani nesnila, že existuje něco tak silného. Děkuji za vše," vzhlédla jsem k němu a zoufale si přála, aby za tmavými zornicemi spatřil mě. Aby viděl tu dívku, která by pro něj dýchala. Která by dala svůj život za jeho štěstí.

Zrak se mi rozostřil slzami.

"Lásko," uchopil mě Louis něžně zezadu za krk, "já děkuju! V posledním týdnu jsi mi ukázala, co je v životě důležité. Úplně ses změnila," usmál se a pronikavě se na mě zahleděl.

Tehdy mu rysy přelétl úlek následovaný... Čím vlastně? Obavami? Nechápavostí? Zmatkem? Možná tím vším. Ano, snažil se to zamaskovat, ovšem já ho skutečně znala lépe než sebe. Strašně jsem se chtěla zeptat, co viděl, ale... Neudělala jsem to. Měla jsem až příliš velký strach z odpovědi.

Místo dalších slov mě políbil. Silně, naléhavě. Opravdově.

Zatímco mi slzy smáčely tváře, polibky jsem mu vracela. V duši se mi mísilo štěstí s neúnosným smutkem, radost spolu s beznadějí. Pral se ve mně doktor Jekyll s panem Hydem a já už dávno nezvládala sledovat, který právě vyhrává.

...

Strávili jsme tam v objetí bezmála hodinu. Vymýšleli jsme si vlastní příběhy, které se pojily ke kostelíku a času před dvěma sty padesáti lety. Smáli jsme se, dotýkali se jeden druhého a přáli si, aby ten den nikdy neskončil.

"Není ti zima?" broukl, když se trochu zvedl vítr.

Zavrtěla jsem hlavou a přitulila se k němu těsněji.

"Mělas úžasný nápad," pohladil mě po zádech. "Vyrazit daleko od civilizace. Žiju v Londýně už tři roky, ale o tomto místě," rozhlédl se po rozvalinách kolem nás, "jsem nevěděl. Přitom má naprosto odzbrojující atmosféru."

S tím jsem musela souhlasit.

* * * * * * * * * * * * * * *

Opět, jako už tradičně, bych vám chtěla poděkovat, jak úžasně jste příběh přijaly. Bála jsem se začít jej zveřejňovat, protože tam není akce v pravém slova smyslu, je to... zkrátka romantický příběh, možná až princeznovský. V čemž se od dnešních žánrů liší. A já vám z celého srdce děkuji, že jste si ho zamilovaly stejně jako já ♥ Ráda čtu vaše komentáře, kouzlí mi úsměv na tváři a nezřídkakdy mě i rozpláčou. Jo, stará citlivka, těší mě =D Patří vám obrovský dík!

Btw... Jak jsem už avizovala, chystám spoustu dalších projektů, takže když hodíte FOLLOW, budu moc ráda. Oplácím je, jelikož to je za vaši podporu to nejmenší  ♥